Mám pocit, že zážitky s číšníky v restauracích musí mít téměř každý. Ani já nejsem výjimkou, a to nevyměňuji obyčejnou domácí stravu za nabídku z rozmanitého menu tak často. Občas však neodolám a s přítelem nebo kamarády vyrazím rozmazlit trochu svůj jazýček.

Asi před rokem do Prahy přijely na víkend moje a přítelova maminka. Užívali jsme si společně slunečný den a po obědě se rozhodli, že si dáme ještě něco sladkého. Vybrali jsme si na první pohled příjemnou a luxusní italskou kavárnu kousek od centra. Hned při vstupu každý z nás obdržel lístek, na který se bude zapisovat naše útrata, a trochu v rozpacích si šli sednout k nejbližšímu stolečku.

Kavárna byla téměř poloprázdná a my čekali minutu, dvě, tři. Pořád nic. Nikdo si nás nevšímal. Nakonec nám nezbývalo nic jiného než zajít k barovému pultu, kde se nás již Italka lámanou češtinou ptala, co si dáme. Objednali jsme si Coca-colu, horkou čokoládu, dvě kávy a zákusky.

Kávu? Tu já ale neumím

Coca-cola byla za chvíli na stole a pak dlouho nic. Asi po pěti minutách se nás paní přišla zeptat, jaký zákusek jsme si to přáli. A tak jsme naše přání opět zopakovali, abychom se po dalších pěti minutách konečně dočkali. Ale pořád chyběla čokoláda a kávy.

Další minuty čekání, během kterých už jsme všichni ztráceli chuť. Vše završila paní, která opět přišla k našemu stolu, aby se nám omluvila, že neumí obsluhovat přístroj, který by připravil nápoje, které jsme si objednali. „My teprve dnes otevřeli. Musím zavolat vedoucího,“ vysvětlovala nešťastně. Za chvíli opravdu přišel mladý muž, který vrhl nejdříve nevraživý pohled na nás a pak začal italsky pokřikovat na nebohou paní, která nejspíš netušila, že šéfové neradi připravují pití. 

Bylo nám jí líto, ale nakonec jsme si opravdu nepochutnali. Dort byl dávno snědený, paní se stále omlouvala a káva a čokoláda se na stole objevily asi po půl hodině od našeho prvního objednání. Zaplatili jsme a já si říkala, že kdybychom si koupili kafe z automatu, k tomu koblížek z nedaleké prodejny a sedli si do parku, bylo by nám možná lépe.

Zbytek peněz si nechám!

Druhý nepříliš příjemný zážitek se opět váže k italské restauraci, tentokrát k pizzerii. Ale proti Italům osobně opravdu nic nemám…

S kamarádkou jsme si zašly na večeři do restaurace, kde už jsme byly několikrát. Pochutnaly jsme si na pizze a všechno bylo bez problémů. Ve chvíli placení nám slečna přinesla desky s účtem, do kterých jsme vložily peníze. Neměly jsme bohužel přesně, a proto jsme očekávaly, že nám desky po chvíli servírka přinese zpět.

Čekaly jsme dlouho. Nenápadně sledovaly, jak servírka obsluhuje hosty kolem nás, ale cestu k našemu stolu pořád neměla. Nechtěly jsme si připustit, že by servírka měla pocit, že jí zbývající peníze necháváme jako spropitné, ale asi po deseti minutách čekání už to bylo více než jasné.

Najednou nešlo o peníze, které si automaticky nechala, ale o princip, že to udělala. Kdyby šlo o pětikorunu, neřešily bychom to, ale měla nám vrátit něco kolem třiceti korun. Když kolem nás procházela, situaci jsme se jí snažily vysvětlit. Trochu zaraženě nám nakonec peníze vrátila, ale při odchodu z restaurace bylo trapně spíše nám než jí. Od té doby jsme tam nebyly. Nějak nás to už neláká…

Co vy a restaurace? Napište Daně na dnešní téma:

Hospody a restaurace

Prozraďte, jaké máte zážitky se servírkami?
Nebo s číšníky?
Vylil vám někdo pití na hlavu?
Špatně spočítal účet?
Nepřinesl, co jste si objednala?


Jak se k vám chovala obsluha?
Vyhověla vašim prosbám?
Nevšímala si vás celou dobu?

Zašla jste si na jídlo a přihodil se vám trapas?
Nebo jste se s někým seznámila?
Pohádala?

Zajdete si na pivo?
Chodí někdo z rodiny?

Čemu dáváte přednost?
Luxusu nebo putykám?

Jaká je obsluha v zahraničních restauracích?
Proč do některé restaurace nebo hospody už nezajdete?

Prozraďte:
redakce@zena-in.cz

Reklama