Bulvár

Rád se podílím na pozitivních změnách ve svém okolí, říká Ken Okongo

Svůj život zasvětil pomoci komunitě. Není to snadná práce, ale Ken Okongo by ji za nic nevyměnil. Díky občanskému sdružení Centrum Narovinu má příležitost dostat finanční příspěvky českých sponzorů tam, kde je jich nejvíce potřeba a na vlastní oči tak může vidět pozitivní změny ve svém okolí.

„Rád se podílím na pozitivních změnách ve svém okolí,“ říká Ken Okongo, keňský zástupce Centra Narovinu.

Kene, prý jsi stále v jednom kole. Jak to všechno stíháš? Popíšeš nám v krátkosti Tvůj „obyčejný“ pracovní den?

Aktivity Centra Narovinu jsou rozděleny do dvou úrovní. Máme kancelář a poté síť dobrovolníků, kteří pomáhají koordinovat naši činnost v různých oblastech. Já pracuji v kanceláři od pondělí do pátku, 8 hodin denně. Můj běžný den se často dělí na dopolední pobyt v kanceláři a odpolední „v poli“. Tam mě zavádí různé případy. Občas je v nějaké skupině problém a někdo z kanceláře tam musí vyrazit, aby vše uvedl do pořádku a případně naslouchal konkrétním otázkám sponzorovaných dětí.

V kanceláři pak koordinuji fondy, založené na našem účtu v Keni a poskytuji zpětnou vazbu dárcům a evropské kanceláři. Na starosti mám také právní stránku činnosti naší neziskové organizace v Keni.

Kromě „Adopce afrických dětí - projektu pomoci na dálku“ máme i další projekty. Momentálně je to hlavě „Voda pro Kauti“ a „Ostrov naděje“ na Rusinga Island - komunitní centrum, spojující kliniku, školu a sirotčinec. Já osobně mám na starosti právě „Ostrov naděje“.

ken

A co víkendy, odpočíváš vůbec?

Víkendy mám, ačkoli... přijde na to. Většinu víkendů věnuji pracovním povinnostem mimo Nairobi. Takže vyjíždím v pátek do regionů, kde máme sponzorované děti. Průměrně mám tak jeden víkend měsíčně, kdy opravdu odpočívám.

Dá se vůbec zvládnout koordinovat na 700 dětí a k tomu i desítky dobrovolníků a navrch působit i jako sociální pracovník, který naslouchá a radí lidem v nouzi?

Je to možné, ani s tím není tolik problémů. Důležitý je time management. Problémy často řeší koordinátoři a my se zapojujeme jen u komplikovaných případů. Také se setkáváme s rodiči/opatrovníky/studenty, když platíme školní poplatky a navzájem se zasvěcujeme do všeho potřebného. Neustálá informovanost a udržování kontaktu jsou klíčové, abychom se vyhnuli jakýmkoli pochybám či manipulaci mezi koordinátory a sponzorovanými dětmi.

V čem spatřuješ obecně největší pozitiva afrických koordinátorů pro projekty Centra Narovinu?

Koordinátoři jsou dobrovolníci a nedostávají platy, ačkoli pokrýváme jejich výdaje. Často jsou zároveň rodiči/opatrovníky dětí v programu. Nevěnují se tomu na plný úvazek, mají proto čas na další práci.

Jako koordinátoři vedou menší týmy ve svých oblastech a podílejí se na klíčových rozhodnutích jako které děti zařadit do projektu. Také rozhodují, do kterých dalších projektů se zapojíme.

Jako jeden z koordinátorů spatřuji přímý benefit v příležitosti účastnit se život měnících aktivit v komunitě. To dává člověku velmi dobrý pocit. Rodiny, kterým naše projekty pomáhají, žijí často v extrémní chudobě a bez naší podpory by jejich situace byla mnohem horší. Je skvělé je potkat a popovídat si s nimi o životních příležitostech, které jim naše projekty poskytly.

Koordinátoři také využívají zkušenosti z našich tréninkových programů pro práci s komunitou. A nakonec mají příležitost cestovat do Evropy (především do Čech a na Slovensko), aby se zúčastnili výměnných programů, které zaštiťujeme.

A jak jsi se vůbec k této práci a k Centru Narovinu dostal?

V roce 2001 jsem potkal Danu Feminovou a Simonu Heřtusovou z dnešního Centra Narovinu v mé škole. Chtěly navázat kontakty s tamními studenty. Začal jsem se účastnit setkání s nimi - tehdy to ještě nebylo o neziskové organizaci, ale o humanistickém hnutí. Idea aktivního nenásilí a vzájemnosti se mi líbila.

Jak Dana se Simonou jezdily do Keni více, setkaly se s extrémní chudobou, ve které tu mnozí lidé žijí a s faktem, že mnohé děti nemohou ani chodit do školy. Tehdy jsme přišli s myšlenkou na neziskovou organizaci v oblasti vzdělání a zdravotnické pomoci.

V prvních čtyřech letech jsme v Keni neměli žádnou kancelář ani zaměstnance. Všichni jsme byli dobrovolníci. Nebyli jsme si jisti, zda se organizace uchytí a poroste. Rostla a kancelář se tak stala nezbytnou i s ohledem na vstřícné reakce sponzorů. Tehdy jsem byl vybrán, abych ji vedl.

ken

Jak hodnotíš rozvoj „Ostrova naděje“, a kam chcete s tímto projektem dál směřovat?

Je to velký projekt a od doby, co jsme jej založili, stále roste. Momentálně běží všechny tři jeho části dobře, pouze s menšími změnami.

Zdravotní centrum bylo poslední čtyři roky sponzorováno organizací SlovakAid. Díky tomu jsme schopni poskytovat velmi levnou zdravotní péči členům komunity na ostrově i na ostrovech sousedních. Tato podpora končí v říjnu 2013, proto momentálně přemýšlíme nad možnostmi, jak celý systém udržet v chodu a snažíme se získat další sponzory. Od doby, kdy začalo centrum působit, vnímáme velmi pozitivní změny v dětské úmrtnosti na ostrově a já si přeji, aby tomu tak bylo i nadále. Momentálně jsme hodnoceni jako nejlepší zdravotní centrum v regionu a podílíme se na spoustě vládních programů.

Škola a sirotčinec jsou sponzorovány z projektu „adopce na dálku“. Bydlí zde sirotci z extrémně chudých rodin. Sponzoři zasílají peníze, ze kterých platíme jejich školní poplatky, jídlo, oblečení a ubytování. Škola je také určena dětem z programu „adopce“, ale je otevřena i členům komunity, kteří mohou zaplatit poplatky a chtějí, aby jejich děti studovaly u nás.

Snažíme se, aby naše škola byla modelovým příkladem alternativních výukových metod. Děti v keňských školách jsou totiž často bity, pokud chybují. Vládou je to sice oficiálně zakázáno, přesto je to velmi běžná praktika a učitele za to nikdo netrestá. Ještě horší je to na vesnicích. Mnozí rodiče věří, že děti mohou dosáhnout lepších výsledků jen tehdy, když jsou bity, a často tak s učiteli spolupracují v jejich trestání. Někdy jsou výprasky takové, že se děti vzbouří a ze školy utečou.

Naše škola ukazuje, že děti mohou být disciplinované a úspěšné i bez fyzických trestů. Podporujeme i myšlenku rozvíjení jejich talentů mimo práci ve třídě. Není to vždy lehké prosadit, ale snažíme se už 9 let a začínáme vnímat změny v komunitní mentalitě. V listopadu 2013 se naše děti poprvé zúčastní finálních národních zkoušek a celá komunita čeká, jak si povedou, když nebyly ve škole nikdy bity. Jsme si jistí, že si povedou výborně a nám se podaří rozšířit myšlenku nenásilného přístupu k vyučování na další školy.

S jakými největšími problémy ze strany keňských úřadů se potýkáš?

Velkou překážkou je korupce mezi úředníky. V mnoha případech strávíme spoustu času řešením jednoduchého problému, pokud zrovna neznáme ty správné lidi v relevantních úřadech.

A v čem vám naopak vycházejí vstříc?

Máme dobré zkušenosti s „Ostrovem naděje“ ohledně získání podpory od vlády. Ta již dodává některé léky do zdravotního centra a my se podílíme na vládních programech.

Nastal někdy okamžik, kdy jsi řekl, že už toho máš dost a že končíš?

Rozhodně ne! Jsou ale momenty, kdy se cítím být na dně. To se stává, když lidé, se kterými pracuji, a kterým věřím, mou důvěru zradí. Pak si připadám jako hlupák, jako bych v roli vedoucího organizace nedělal dost. Od doby, co jsme začali, jsme museli ukončit spolupráci s téměř deseti koordinátory kvůli problémům s důvěrou. To není nikdy lehké, protože se v naší organizaci cítíme všichni být součástí jedné velké rodiny. Když musí někdo odejít, je mi mizerně.

A co Tě naopak nejvíce naplňuje?

Při své práci se dostanu do kontaktu s mnoha rodinami v různých situacích a díky tomu jsem se hodně poučil o sociálních rozdílech v Keni.

Pracujeme s velmi chudými rodinami a někdy i s dětmi z ulice. Je to vždy dojemné, když dosud zanedbávaní lidé kompletně změní své životy a dají jim nějaký smysl. Když se s vámi setkají a děkují vám za tu příležitost, je to skvělý pocit.

Byl jsi několikrát v České republice, na co nejraději vzpomínáš?

Moje cesta do České republiky byla první návštěvou Evropy, dokonce první cestou mimo Keňu.

Poprvé v dominantně bílé zemi jsem nejvíce bojoval s tím, že všichni vypadali stejně! Nedokázal jsem odlišit cizí lidi od přátel, které jsem několikrát potkal v Keni. Zabralo mi asi týden, než se mi to začalo dařit.

Jednou mě kamarád vzal z Prahy do nějaké vesnice (tedy, on tomu říkal vesnice, pro mě to bylo malé město). Šli jsme do hospody, kde k nám přistoupil starší muž a kamarádovi něco říkal. Ten mi přeložil, že je to dřevorubec a černocha dosud viděl jen v televizi. Nikdy by ho nenapadlo, že potká živého a ještě u nich na vesnici! Žádal proto, jestli mě může pozdravit a pozvat mě na pivo. Velmi mile jsme si popovídali o běloších a černoších a on mě ujistil, že jsem v pohodě.

Také hrady byly velikým překvapením! Nikdy jsem o nich neslyšel a navštívit je bylo nesmírně zajímavé.

A nesmím zapomenout na jídlo. Bylo velmi těžké sehnat něco k snědku. Ne že by kolem nebylo dost jídla, ale na většinu jsem nebyl zvyklý, dokud jsem neobjevil guláš s knedlíky. Ten je víceméně stejný jako typické jídlo z mé vesnice! Jedl jsem ho tak čtyřikrát týdně a stále je to můj nejoblíbenější pokrm.

Uměl by sis představit, že bys žil v ČR?

Lidé v Čechách jsou velmi milí a mám tu více přátel než v jakékoli jiné zemi (kromě Keni). Myslím si ale, že život v Česku by byl hodně velkou výzvou kvůli řeči. Bez její dobré znalosti by asi bylo těžké sehnat nějakou smysluplnou práci.

Také bych se asi po nějakém čase cítil osamělý. U nás jsme zvyklí na komunitní život. Vyrostl jsem na místě, kde se všichni navzájem znají a mají na sebe čas. Měli byste mě vidět, když jdu svou vesnicí - potřesu si rukou s každým, koho potkám a všechny ty krátké rozhovory, než se rozloučíme... to by mi velmi chybělo!

Staňte se i vy součástí projektu „Ostrov naděje“! Navštivte www.centrumnarovinu.cz pro více informací o možnostech sponzorství, materiální podpory či dobrovolnické iniciativy.

Zároveň se můžete i vy stát součástí projektu „Ostrov naděje“! Na www.centrumnarovinu.cz naleznete více informací o možnostech sponzorství, materiální podpory či dobrovolnické iniciativy.

   
20.02.2013 - Společnost - autor: Lucie Paličková

Komentáře:

  1. [18] marieticha [*]

    kacirekkarel — #17 free — #16 daska59 — #14

    K tomu, kolik peněz se dostane k potřebnému dítěti obecně se vyjádřit bohužel nedovedu... a sama bych asi taky nevěřila, kdybych to na vlastní oči neviděla!

    Přes Centrum Narovinu sponzoruji jedno dítě žijící právě v Ostrově Naděje...znám se s ním osobně... při každé návštěvě můžu na vlastní oči vidět, že sponzorství funguje, takže mám jistotu, že většina prostředků se opravdu dostane k dítěti (malé procento je samozřejmě třeba na mezinár. převody, poštovné, telefony apod...)

    superkarma: 0 04.03.2013, 20:34:08
  2. [17] kacirekkarel [*]

    Takovýmto aktivitám a lidém též fandím, ale té administrativy a lidí kolem je tolik, že peníze pro ty potřebné jsou hoodně ostrouhané, než se k nim dostanou. Proto pomáhám opravdu konrétně!

    1. na komentář reaguje marieticha — #18
    superkarma: 0 23.02.2013, 18:26:02
  3. [16] free [*]

    Finanční poradce mě varoval, ať zapomenu na tyto příspěvky a daruju jednorázově na známé fondy, když už chci.

    1. na komentář reaguje marieticha — #18
    superkarma: 0 20.02.2013, 21:35:13
  4. [15] rendac [*]

    takovým lidem fandim Sml59

    superkarma: 0 20.02.2013, 20:09:48
  5. avatar
    [14] daska59 [*]

    jazuzinka — #12 Bohužel, ani já nevěřím že se alespoň polovina příspěvků dostane na místo určení Sml80. Ale ráda bych se mýlila.

    1. na komentář reaguje marieticha — #18
    superkarma: 0 20.02.2013, 19:38:51
  6. avatar
    [13] ekleinovka [*]

    marienka-m1 — #4 Já naopak čekalaSml80

    superkarma: 0 20.02.2013, 18:34:22
  7. avatar
    [12] jazuzinka [*]

    znám a vím o těchto projektech. bohužel, je smutná pravda, že hodně lidí končí se sponzorstvím čehokoli kvůli tomu, že mají pocit, že jejich peníze jdou právě na úplatky, nikoli na to, na co je dali.

    1. na komentář reaguje daska59 — #14
    superkarma: 0 20.02.2013, 14:46:37
  8. [11] Krtina86 [*]

    marienka-m1 — #4 Já si myslím, že větší chudoba, tím větší korupce. Viděla jsem pár dokumentů a je to děsné.

    superkarma: 0 20.02.2013, 13:07:04
  9. [10] Trefa [*]

    Trefa:chvalim ho ze se do takove akce da.ma tam take korupci jak u nas a navstivil i ceskou republiku.

    superkarma: 0 20.02.2013, 12:32:33
  10. avatar
    [9] marianaant [*]

    Velmi zajímavé.Sml16

    superkarma: 0 20.02.2013, 10:33:53
  11. avatar
    [8] Jindriska8 [*]

    Ano,moc zajímavéSml16

    superkarma: 0 20.02.2013, 10:13:04
  12. avatar
    [7] Kytinkak [*]

    moc zajímavéSml22

    superkarma: 0 20.02.2013, 10:02:19
  13. [6] DCOlga [*]

    Zajímavý článek.

    superkarma: 0 20.02.2013, 09:59:56
  14. avatar
    [5] Milea [*]

    Zajímavé Sml73

    superkarma: 0 20.02.2013, 09:05:58
  15. [4] marienka-m1 [*]

    korupci u keňských úředníků bych teda nečekala

    1. na komentář reaguje Krtina86 — #11
    2. na komentář reaguje ekleinovka — #13
    superkarma: 0 20.02.2013, 08:55:37
  16. [3] jithule [*]

    Super projekt.Sml59

    superkarma: 0 20.02.2013, 08:19:53
  17. avatar
    [2] lenig [*]

    určitě dobrá myšlenka Sml59

    superkarma: 0 20.02.2013, 07:13:29
  18. avatar
    [1] tajnostii [*]

    Dobrý projektSml22

    superkarma: 0 20.02.2013, 07:09:06

Profil uživatele




Registrace nového uživatele | Zaslat heslo

Komerční tipy

Novinky

Dnešní vydání

Nové v rubrice

Nejčtenější články

Poslední komentáře

Fotogalerie

Partner rubriky

Ankety

Anketa: intimní kosmetika
Anketa: Pečete bábovky?
Jaké hračky kupujete svým vnoučatům?
Anketa pro maminky: Jaké kupujete hračky svým dětem?
Výzkum na téma kašel
Průzkum na téma finanční zajištění

Náš tip

Doporučujeme