„Půjdeme nakoupit nějaké jídlo.“ Občas se mi zdá, že tuto větu říkáme doma příliš často. Jako by se náš svět točil neustále kolem toho, co budeme jíst. Dáme si něco ke snídani, k obědu, ke svačině, k večeři… Je to jako zlý sen. Stále dokola vymýšlet, co uvařit.

Přiznám se, že nejsem příliš zdatná kuchařka, a proto dokola točím stále ta samá jídla. Nemám sílu přes týden experimentovat. Nechávám si svoje kuchařské učení až na víkend a od počátku se modlím, aby partner po snědení nezezelenal. Stále žije. Stále chválí. A tak se i díky němu stále učím.

 

Od maminky je od maminky

 

Co si budu ale nalhávat. Nejlepší je stejně přijet občas domů a nechat se „obklopit“ nejen rodným hnízdem, ale především maminčinou kuchyní. A co teprve přítelova babička. Hmmm, jen na to pomyslím a už se mi sbíhají sliny nad jejím dobrým tvarohovým štrúdlem. Jen je trochu problém, když se zavede hovor na téma ,,vaření".

 

Zdá se mi, že všechny babičky jsou toho názoru, že nejlépe chutná jídlo, které si celé sama připravíte. „Jen žádné pytlíkované polotovary!“ „Je to hned znát, že je tam něco umělého!“ „Komu by takové věci chutnaly?“ Při těchto větách jen rozpačitě hledím k zemi a vybavím si svoji skříň se zásobami… Zkrátka babičky nerady nic, co spatřilo vnitřek pytlíku.

 

Sáček s těstovinami s boloňskou omáčkou – jen sedm minut stačí. Palačinky v taktéž sáčku – rychle a jednoduše. Knedlíky – jen přidat vodu. Bramborová polévka – jako od maminky.

 

Chvála baččiným kuchyním

 

Babičky jsou nepostradatelné a jejich kuchyně nezapomenutelná. Od nich napečené buchty i uvařená zeleninová polévka chutnají nějak daleko víc. Ale i přesto všechno, jak moc mi chutná, se ve vlastní domácnosti uchyluji k polotovarům. Nepřeháním to, ale občas jim přece jenom neodolám.

 

Také je mi příjemné jednou za čas zajít si na jídlo do restaurace. Vím, že moje babička by tam nikdy nešla. Ale já to považuji skoro za rituál. Stále to pro mě není něco samozřejmého nechat se obsluhovat číšníkem a moci se rozhodnout v nabídce mnoha jídel.

 

S kručícím žaludkem nenápadně pozoruji, jaké dobroty přinášejí k ostatním stolům a poté, co mám před sebou vonící talíř, pouštím se do jídla s chutí. Nepotřebuji mluvit. Jsem tu jen já a jídlo.

 

Ještě že žijeme v Česku

 

Nedávno mě tak napadlo, že být například v Itálii, musela bych si dlouho zvykat na jejich způsob stolování. Dlouhé debatování a přitom jen občasné přikusování mi stále přijde u jídla nepřirozené. A nemohu opomenout ani to naše české: „jestli už nemůžeš, tak se snaž a sněz to“. Hlavně nenechat žádné zbytky, i kdybychom měli prasknout. Asi nás víc baví trpět s bolavým žaludkem, než si říct: „a dost!“

 

Občas se mi ale při pohledu do přeplněných nákupních vozíků zdá, že Češi jídlem doslova žijí. Je pro ně uvolněním i odreagováním a občas jim tak trochu přeteče přes hlavu, tedy spíše přes bříško…

 

Napište mi vlastní zkušenosti na téma:

 

Vaření včera a dnes

Kdo nejlépe vaří, peče a smaží?

Které babiččino jídlo je vaše nejoblíbenější?

Kdo z rodiny umí nejlépe vařit?

 

Využíváte polotovary?

Nesnášíte je?

Proč je občas koupíte?

Co vám chutná nejvíce?

 

Co a proč byste si v sáčku nikdy nekoupila?

Knedlíky? Polévku? Těstoviny?

 

Které jídlo si raději vaříte sama?

Na které si netroufnete?

 

Proč (ne)chodíte ráda do restaurací?

Máte nějaký rituál při jídle?

 

Kolik času denně strávíte u plotny?

Co umí váš manžel lépe než vy?

A vaří vůbec nebo to nechává na vás?

Proč raději manžela vyženete z kuchyně?

 

Pošlete recept na rychlou večeři!

Určitě se nechám ráda inspirovat nejen já! 

Napište na adresu: redakce@zena-in.cz

Reklama