Zdraví

Puzzlicek: Alenka

Dobré ráno milá Ženo-in, již delší dobu Vás čtu, ovšem nikdy jsem nenašla odvahu napsat nějaký svůj vlastní příběh ze života. Spíš se pěkně pobavím (a občas i popláču) nad příběhy Vašich čtenářek.

Ovšem včerejší zadané téma je mi velmi blízké. Možná způsobem, který není příliš optimistický, nicméně jsem sebrala odvahu a zkusila se ze své bolesti vypsat.

Největší bolest, kterou jsem zažila, nebyla způsobena zcela fyzickým ublížením, souvisela spíše s tím, co máme uvnitř. Porod naší prvorozené holčičky – Alenky – proběhl téměř bez komplikací. I když jsem byla téměř od 3. měsíce doma rizikově, vše probíhalo v pořádku. Nechala jsem si provést všechna vyšetření, protože první dítko bylo opravdu vymodlené, jak mnou, tak manželem. Všechny výsledky byly „v normě“ žádný dědičný či jiný problém nebyl prokázán. Ale znáte to dnešní lékařství … (pravda před dvaceti lety tomu bylo přeci jen trochu jinak, nicméně ve výsledku to stálo stejně za prd.)

Alenka se narodila 13. května 1989.

Pro všechny to byla neuvěřitelná sláva, věříte mi, že jsem byla tou nejšťastnější maminkou pod sluncem? I tatínek se nemohl nabažit nového přírůstku do rodiny. První dva měsíce bylo vše v pořádku. Jednoho dne se nám ale Alenka začala dusit. Zvracela obloukem, byla apatická.

Okamžitě jsme volali záchranku. Po sérii testů a odběrů nás omráčila první rána – Alenka měla jeden z nejhorších stupňů epilepsie. Očekávali jsme jeden až dva záchvaty denně, byla jsem po psychické stránce naprosto na dně a mé tělo zátěž ani po stránce fyzické nezvládalo. I když se manžel snažil sebevíc, některé záchvaty jsme zkrátka nezvládali a byli nuceni volat záchranku.

Nakonec jsme se s epilepsií sžili (pokud to tedy vůbec šlo). Aby toho však nebylo málo, ke všemu se přidala bezlepková dieta, která byla v rámci dalších vyšetření odhalena. Nákupy „bez lepku“ se v té době skutečně prodražily.

V našem městě žádná specializovaná prodejna nebyla, proto jsme byli nuceni jezdit pro veškeré bezlepkové výrobky do Prahy.

A pokud některé z Vás – čtenářek – mají zkušenosti s dítětem, které je nuceno držet bezlepkovou dietu, víte, že to není žádná procházka růžovým sadem.

V půl roce nám oznámili lékaři to nejhorší – výskyt Downova syndromu. Hrůzou jsem nemohla ani brečet, slz se mi nedostávalo. Proč zrovna naše Alenka? Neustále jsem si opakovala! Když jsme oponovali tím, že všechny výsledky testů byly v pořádku, lékaři nám jen suše oznámili, že není do dnešního dne jisté, co DS způsobuje.

Lékařským jazykem nám pouze vysvětlili, že jde o chybné rozdělení chromozómů. Žádných tělesných znaků jsme si nevšimli. Alenka neměla větší hlavu ani šikmé očička. Vše se začalo projevovat až kolem jednoho roku, kdy bylo postižení docela viditelné.

Neměla jsem sílu žít.

Chtělo se mi umřít, měla jsem strašný strach, jak bude vypadat naše budoucnost. Každý den jsem se ptala, proč se něco takového muselo stát zrovna nám?! Co jsme udělali špatně. Odpovědi se nám ale nedostávalo. Po psychické stránce jsem byla naprosto zničená. Ano, skončila jsem bohužel na antidepresivech, ale jinak se to zvládnout nedalo.

Bylo 5. února 1991.

Alenka dostala v šest večer „obvyklý“ epileptický záchvat. Ovšem ten byl jedním z těch horších.  Klepala se a svíjela, škubala sebou a od pusy se jí valila pěna. Pomáhali jsme ze všech sil. Nakonec se nám jej podařilo ustát. Půlhodinu po prvním záchvatu následoval záchvat druhý!!! Volali jsme záchranku. Do jejich příjezdu se nám podařilo Alenku docela stabilizovat. Odvezli nám ji.

V nemocnici jsme byli jako na trní, lékaři s námi odmítali mluvit, nakonec jen řekli, že naše Alenka bojuje o život. Krátce před půlnocí nám přišel primář oznámit tu nejsmutnější zprávu.

Alenka zemřela na údajnou střevní koliku. Jak k ní došlo? Co se stalo? Lékaři zůstávali mlčenliví. Zhroutil se nám svět. Najednou jsme tu byli opět sami. Bez naší milované holčičky.

Bolest, kterou jsem v tu chvíli prožívala, nedokážu nijak identifikovat. Srdce se mi snažilo puknout, do hlavy mě bodalo tisíce jehliček. A nakonec jsem to chtěla vzdát. Jako matka jsem selhala. Nedokázala jsem ochránit své dítě…

Nakonec jsem skončila v Kroměříži na řadě terapií a „ozdravných procedurách“. Po třech měsících jsem byla propuštěna do domácí léčby. Snažili jsme se vzpamatovat a vzájemně se s manželem podržet.
Letos to bude již 22 let, ale bolest stále nevymizela. Nevymizí zřejmě nikdy.

Omlouvám se za tak depresivní vyznání Puzzlicek


Říct mnohdy cokoli, je strašně těžké. Brečíme tady s Danou obě. Víš, možná je to …

…ono žít se dvěma záchvaty denně, DS a bezlepkovou dietou…řekla bych, že to vzdala sama.

Máš jiné děti? Míša


Jinak dnes stále povídáme o bolesti

Jak snášíte bolest všeobecně?

Můžete o sobě říci, že jste hrdinka, nebo spíš opak?

Souhlasíte s tvrzením, že muži jsou padavky?

Jak vzpomínáte třeba na porod?

Pište, co vás k tomu napadne na redakce@zena-in.cz

   
11.01.2011 - Zdraví - autor: Michaela Kudláčková

Komentáře:

  1. [21] Puzzlicek [*]

    Jitulinka — #20 To je hrozný Jitul Sml15 Lidi jsou někdy strašně moc krutí a neuděláš nic, to je prostě v povaze. Je to hnus!! Každopádně přeju hodně štěstí a co nejvíce radostí a pokroků! Pozdravuj dcerku Sml79

    superkarma: 0 27.01.2011, 11:32:46
  2. avatar
    [20] Tulinka [*]

    Puzzlicek — #19 Bylo období,kdy měla zdravotní problémy(tchýně)Celá rodina ji pomáhala jak se dalo.Jak psychicky tak i finančně.

    Popravdě my jsme si nikdy nepadly do oka.Ona už pak hledala kraviny,třeba že synovi nedávám čaj při kojení,vadil ji hlas mého syna a že je moc divoký a že nejí co mu nandá.Nedej bože,když jsem jednou za půl roku chtěla přes noc pohlídat děti.To byl výslech.Kam jdu když nemám manžela doma....Sml28

    Dceru mi vyloženě vykrmovala i přesto,že jsem ji slušně vysvětlila,že ji tím ubližuje,protože Downíci mají sklon k obezitě a s jakýmkoliv sportem mají problém.Takže se urazila a nenechala si to vysvětlit Sml80 Dopadlo to tak,že po manželovi dceři posílala dětem sladkosti(bohužel většinou prošlé)to byl jediný ,,kontakt" s vnoučaty.Teď už ani to Sml24

    Já maminku už nemám,ta by byla vděčná za vnoučata Sml22

    A kdybych chtěla do práce,tak mi nemá kdo s dcerou pomáhat,takže bych si musela zaplatit paní na hlídání.Což je síla,protože mi příjde normální,když si v rodině vzájemně pomahají Sml80

    Taky jsem k ní přestala mít důvěru,když mi přivedla děti a táhl z ní ne jednou alkohol a to dost Sml31

    Pomluvila jsem tu tchýni a život jde dál Sml54

    1. na komentář reaguje Puzzlicek — #21
    superkarma: 0 11.01.2011, 19:27:19
  3. [19] Puzzlicek [*]

    Jitulinka — #15 Máš štěstí, že se dcerka dožila krásného věku, jen přeji ať bojuje dál! Sama víš, jak těžký boj to je nejen pro dítě, ale pro celou rodinu. Jen mi vrtá hlavou, proč zanevřela babička na vnoučata? my máme bohužel obě babičky dost daleko, tak se příliš často nevidíme.

    1. na komentář reaguje Jitulinka — #20
    superkarma: 0 11.01.2011, 18:41:38
  4. [18] ivetinkav [*]

    moc smutnýSml79 moc gratuluji k dnešní výhře a k chlapečkovi

    superkarma: 0 11.01.2011, 17:33:45
  5. avatar
    [17] ivusa [*]

    Puzzlicek — #1 Sml13 oči mám plné slz. Seš moc statečná!! Sml79Sml79

    superkarma: 0 11.01.2011, 16:58:58
  6. avatar
    [16] enka1 [*]

    Puzzlicek,hodně sil.Zapomenout se nedá, ale žít ano. Ona je Alenka možná teď šťastnějšíSml72

    Jitulinka — #15 Babičky jsou někdy podivnéSml22Sml24

    superkarma: 0 11.01.2011, 16:54:15
  7. avatar
    [15] Tulinka [*]

    Puzzlicek — #12Sama mám dceru(13) s Downovým syndromem.Od narození jsem s ní lítala po doktorech,rehabilitacích.......první rok jsem měla hodně krušný období.V pěti letech měla operaci srdce.Já v tý době čerstvě těhotná,ale vše dopadlo dobře.Bohužel tím starosti neskončily.

    Druhý dítě-syn(7)ji dnes hodně pomáhá a jsem za to vděčná.Aspoň tak,když babička nad vnoučatama zanevřela Sml68

    1. na komentář reaguje enka1 — #16
    2. na komentář reaguje Puzzlicek — #19
    superkarma: 0 11.01.2011, 16:33:53
  8. avatar
    [14] SNÍŽEK [*]

    zkusila jsi hodně,přeju už jen samé zdraví a radost ze synka Sml25Sml72

    superkarma: 0 11.01.2011, 14:40:18
  9. avatar
    [13] selinka [*]

    no, mám slzy v očích .... zapomenout nezapomeneš, ale snad už sis to špatný vybrala a čeká tě pohodový život Sml72

    superkarma: 0 11.01.2011, 13:56:25
  10. [12] Puzzlicek [*]

    ¨Děkuji všem za krásné povzbudivé komentáře. Jen s jednou věcí nesouhlasím s tím, že to je takhle možná lepší. Bylo to náročné, ale kdybych mohla udělat cokoliv aby se k nám mohla vrátit, udělala bych to.

    1. na komentář reaguje Jitulinka — #15
    superkarma: 0 11.01.2011, 12:58:22
  11. avatar
    [11] kuzle [*]

    Puzzlicek — #1 urcite uz bude vse v poradku Sml79 taky mam holcinu narozenou na Servace a holka se popere s kazdym kdo ji prijde pod ruku, Alenka se prala dlouho, ale mozna to tak bylo opravdu lepsi Sml22

    superkarma: 0 11.01.2011, 12:50:45
  12. avatar
    [10] tlustoprdka [*]

    Moc smutný příběh... taky tu u monitoru bulím.

    Jak tu všechny holky píšou hodně štěstí, zdraví a síly. Máte pro co dál žít, malého chlapečka a taky jeden pro druhého. Máš bezvadného muže, že tě tak dlouho podporoval, zůstal s tebou. Je to velká zkouška od života.

    superkarma: 0 11.01.2011, 11:43:18
  13. avatar
    [9] tlustoprdka [*]

    Moc smutný příběh... taky tu u monitoru bulím.

    Jak tu všechny holky píšou hodně štěstí, zdraví a síly. Máte pro co dál žít, malého chlapečka a taky jeden pro druhého. Máš bezvadného muže, že tě tak dlouho podporoval, zůstal s tebou. Je to velká zkouška od života.

    superkarma: 0 11.01.2011, 11:43:17
  14. avatar
    [8] Eliana [*]

    Sml25..tohle  jsou velké životní zkušenosti, přeji vám jen to nejlepší v životě a zdravého chlapečka!

    superkarma: 0 11.01.2011, 11:19:52
  15. [7] lidicka [*]

    Moc smutný příběh, bolest větší než bolest fyzická.Obdivuji tě Puzzlicek, že si to zvládla...

    superkarma: 0 11.01.2011, 10:44:09
  16. avatar
    [6] BastMetztli [*]

    Některé rány osudu jsou až příliš kruté.Sml13 Ať Vás dál provází životem jen to dobré a hezké.

    superkarma: 0 11.01.2011, 10:36:06
  17. avatar
    [5] Dante Alighieri [*]

    To jsou osudy. Sml13 Jak psala Míša, Alenka to asi vzdala sama.

    superkarma: 0 11.01.2011, 10:31:01
  18. avatar
    [4] heligona [*]

    Puzzlicek — #3 Moc smutný příběh, ale snad se Ti i tímhle vypsáním trochu ulevilo. Přeji už jen všechno dobré a hodně radosti s chlapečkem Sml72

    superkarma: 0 11.01.2011, 10:29:24
  19. [3] Puzzlicek [*]

    Michaela Kudláčková — #2 Děkuji, ale člověk si nevybírá. Každopádně teď už musíme uvažovat optimisticky!

    1. na komentář reaguje heligona — #4
    superkarma: 0 11.01.2011, 10:26:39
  20. avatar
    [2] Michaela Kudláčková [*]

    Puzzlicek — #1 ...to jsem strašně ráda!! Přeji hodně štěstí a hlavně zdraví a už nic špatného do života. Máte vybránoSml79

    1. na komentář reaguje Puzzlicek — #3
    superkarma: 0 11.01.2011, 10:24:47
  21. [1] Puzzlicek [*]

    Míšo, děkuji. Máme DÍKYBOHU zdravého 6 letého chlapečka. Snad se UŽ nic nepřihodí!!

    1. na komentář reaguje Michaela Kudláčková — #2
    2. na komentář reaguje kuzle — #11
    3. na komentář reaguje ivusa — #17
    superkarma: 0 11.01.2011, 10:23:48

Profil uživatele




Registrace nového uživatele | Zaslat heslo

Komerční tipy

Novinky

Dnešní vydání

Nové v rubrice

Nejčtenější články

Poslední komentáře

Fotogalerie

Partner rubriky

Ankety

Anketa: Výživa v nemoci
Hledáme čtenářky, které rády čtou knihy
Anketní otázky pro čtenářky, které chtějí testovat Canesten Intim Gel
Anketa: Bolí vás záda?
Anketa pro maminky

Náš tip

Doporučujeme