Reklama

Děkuji všem čtenářkám, které obohatily mé kočárkové téma a poslaly vlastní příběh. Slíbila jsem odměnit ten nejhezčí. Doufám, že se na mě ostatní autorky příspěvků nebudou zlobit, ale vybrala jsem Věrulinku. Blahopřeji a posílám kosmetický balíček.

Na téma dětský kočárek nemám zrovna dobrou vzpomínku, ještě dneska mi jde mráz po zádech, když si na to vzpomenu. A to bude synovi v listopadu 40 let.

Byla jsem 19letá a naivní mamina, která nedomyslela, co by se mohlo stát.

Pravidelná procházka a dvě neteře ve věku 10 -12 let s sebou. Rády vozily kočárek, hrály si na maminky, přebalovaly, celkově mi pomáhaly a moc je to bavilo.

Starší neteř, napadlo: „Teto, tady je kopeček, já jdu dolů a ty mi pošli kočárek, Mireček pojede dolů sám...“

Jak navrhla, tak se stalo. Ale v jedné třetině byl asi malý kamínek a kočárek se převrátil.

Hrůza, která mě jímala, se ani popsat nedá.

Letěla jsem dolů, převrácený kočár se zastavil na boudičce.

Doslova jsem se bála podívat dovnitř. Co mě čeká?

Mireček spal, jako když ho do vody hodí, jako by se vůbec nic nestalo, naštěstí.

Od této události, kdykoliv jsem viděla, jak si někdo (byť na rovině) posílá kočárek a druhý chytá, musela jsem odejít. Vždy se mi vybavila ta hrůza, kterou jsem provedla já.

Věrulinka