Reklama


Existuje mnoho příležitostí, jak zjistit, že ten, s kým trávíte mnoho času, je či není ten pravý. Moje kamarádka jezdí v období, kdy si není svým partnerem jistá, na východ. Vezme s přítelem batoh a jedou třeba do Pákistánu. Po jednom takovémto výletě se rozhodla vdát se. Zjistila, že si nemá vůbec na co stěžovat, a tak se provdala. Extremní podmínky dokáží člověka výborně otestovat a „skryté vady“ partnerů vylezou vždy na povrch.

Já za tímto účelem ale nehodlám vyprázdnit svůj peněžní Fond pro volný čas, našla jsem si tedy méně náročnou variantu – vodu. Ano, pojedu s kamarádem na vodu a uvidíme. Neznám lepší místo, kde člověka opravdu dobře poznat. Někdy se nestačím divit. Český fenomén vodáctví není totiž pro pohodlné a komfort vyžadující lidičky. Můžeme začít hned u cesty. Vlak… „To pojedeme jako 4 hodiny až do Vyšáku, a vlakem?“ Autor této věty u  mě ztrácí podstatnou část kreditu, který během roku stihl nashromáždit. Cesta je dlouhá, to je pravda, ale když si po cestě v kupé společně uvaříte třeba polívku, hned to rychleji ubíhá.

Dalším testovacím krokem jsou zavazadla. Základem je unést to, co si každý zabalil. Protože vláčím kromě svých pěti švestek i věci prospěšné všem, třeba stan a další drobnosti pro udržení správného pitného režimu, mám bágl podstatně těžší. Než však stihnu bradou brousit podlahu právě rekonstruované haly Hlavního nádrží, najde se pozorný divák. No vida, tak od toho bych to nečekala…

Někteří zdatní však zavazadla příliš neřeší. Třeba kamarád Bohém. V modrém igelitovém pytli táhne vojenskou plachtu, pod kterou hodlá nocovat, a z jeho výrazu je jasné, že tuší, že lichý počet zúčastněných osob pro něj není zrovna dobré znamení. A tuší správně, nakonec má loď jen pro sebe a našeho čtyřnohého maskota, který se rozhodl nezapojovat se do našich vodáckých hrátek. Na nic si ale ani přinejmenším nestěžuje a s chutí noří pádlo do vody. No co, vloni už měl jako singl kanoe premiéru. Přestože tato loď postrádá háčka, má to jeden háček. Tenhle chlap je vám ochoten odnést narvaný barel kamkoliv, skočit po ránu bos do města pro čerstvé rohlíky a nosit vás na rukou, jenže… má přítele.

Jsme na místě, cesta byla opravdu dlouhá, polívku už jsme strávili a je tma. Někteří z nás by se hnali hned do hospody, ale stavět stan někdy zrána není ta nejlepší varianta a pod Bohémovu plachtu se nás devatenáct v obvyklých polohách na spaní nevejde. Míříme do kempu, každý staví svůj domeček a těší se do oblíbeného vyšebrodského podniku. Chlapi začínají mít hlad, jejich úsměv na tváři začíná tuhnout. Nic mě ale v tomto případě nepřekvapí, můj otec není v této situaci schopen jediného (slušného) slova.

Další den nás čekají náročné dny plavby, průprava musí být tedy důkladná, tekutá strava je tady ta nejdostupnější.

Čekají nás chvilky, kdy testování dosáhne svého vrcholu – veselé a neveselé situace nad a pod jezem, chytání pádel, barelů a ostatních spoluplavících se, kříšení opilého kamaráda, rozdělávání ohně, které, doufám, neskončí na mně, chvilky ticha, kdy by každý nejraději něco řekl a nechá si to (někdy) pro sebe…

Hodně dalších chvil, kdy poznáš, že ti lidé, co s nimi jedeš, stojí za to!

Někdy to zkuste a třeba zjistíte, že s někým ztrácíte čas, a nebo naopak, jako slečna S., provdáte se za zkušeného kormidelníka.

Už jste byli někdy na vodě? Máte podobné zkušenosti? V jakých situacích máte dojem, že dokážete lidi nejvíce poznat?