Touží váš středoškolák být finančně nezávislý a i během školního roku chodit na brigádu? Jak se k tomu stavíte? Bojíte se, že se kvůli tomu zhorší ve škole?

jobVšimla jsem si, že mnoho středoškoláků během své školní docházky zvládá i pravidelnou docházku do práce. Je to v poslední době něco jako prestižní záležitost. Kdo chodí do práce, je zdánlivě daleko blíže dospělosti. Vyslouží si úctu a respekt spolužáků, nevoli učitelů, něco podobného jako zapálení cigarety. V tomto případě s tím rozdílem, že místo odlivu peněz se zlaťáčky hezky sypou opačným směrem. A je více peněz na cigarety, alkohol, piercing, tetování, hospodu, blbosti, zbytečnosti... teď samozřejmě přeháním. Z druhé strany jsou to děti obdivuhodné, že v tomto věku zvládají školu i práci a předvádějí příkladnou samostatnost. Nevzbudila by ve vás ale přece jenom tahle aktivita obavy? Přečtěte si dva příklady nadšených brigádníků.

Náš furiant

Kryštofovi je osmnáct a chodí skoro každé odpoledne vypomáhat do obchodu se sportovním zbožím. Pracuje na oficiální smlouvu, takže musí odpracovat stabilní počet hodin. Není jich zase tak mnoho, ale volna už mu zase tolik nezbývá. Studuje stavební průmyslovku a chce si pořídit nový počítač, který mu rodiče odepřeli. Měsíčně si přijde asi na pět nebo šest tisíc čistého, takže za čtyři měsíce by měl doma dělo, které by mu všichni záviděli. Kryštof ale nemá ušetřenou ani korunu. Plná peněženka z něho udělala klasického furianta, který hostí spolužáky, kupuje si u McDonalda každé ráno snídani za 70 korun, obědvá pizzu a rozhodně se neobejde bez tenisek  levnějších dvou tisíc, tašek Nike, Puma a zaručeně úžasných triček a mikin od Adidasu. Vždyť je má denně v práci na očích! A mají je přece všichni! Možná byste řekli, že je jeho věc, za co své peníze utratí, a když je neschopný udržet korunu, ať se chlapec bez počítače obejde.  

Horší však na jeho brigádě je to, že rodičům ubyla výchovná páka, kterou bylo kapesné. Kryštof se přestal učit a není síly, která by ho donutila. A že nedostane kapesné? No a co? Vždyť si vydělá, ne? A když přijde v deset večer domů, kdo by měl ještě sílu učit se na písemky? A je mu už osmnáct, takže mu nikdo nebude poroučet, co má dělat. Vždyť ono to nějak dopadne, a když ne, je dospělý a peníze vydělat umí! On se neztratí, školu může dodělat dálkově. Rodiče si zoufají a proklínají den, kdy jejich Kryštof nastoupil na brigádu. A oni ho z počátku ještě podporovali a byli na něj pyšní!

Těžce nabyl, lehce pozbyl

Alena je jiný případ. Je jí sedmnáct a chodí třikrát týdně načerno vypomáhat jako číšnice do blízké restaurace. Na ruku jí za čtyři hodiny dávají tři stovky, domů se však nedostane dřív než o půlnoci. Alena si chtěla šetřit na prázdniny a vyrazit s kamarádkami do Egypta. Místo toho začala kouřit a na těle se jí objevil vytetovaný velký motýl. Navíc si na splátky (přes již plnoletou kamarádku) koupila drahý mobil, který ji měsíčně stojí skoro tisícovku. Je to další příklad dítěte, které si nedokáže s penězi poradit.

Ano, nebo ne?

Brigádu si před půl rokem našla i moje dcera. Většina jejích kamarádek ji má a ona nemohla přenést přes srdce, že je jediná, která nedisponuje většími penězi. A naše rodina se rozdělila na dva tábory. Ti starší (prarodiče) jsou striktně proti a slibují hory doly, když do práce chodit přestane, bude se věnovat jen škole (které se stejně nevěnuje) a její aktivity se ustálí na takových, které jsou přiměřené jejímu věku. My „mladší“ jsme ji nadšeně podporovali. Jen ať si děvče vyzkouší, jaké úsilí musí vynaložit k tomu, aby si vydělala na vstupenku na diskotéku.

Závěr? Je to k nevíře, ale peněz si neváží o nic víc, než když je dostávala zadarmo. A tak nevím, zda brigádu nezakázat. Co myslíte vy?

Reklama