Reklama

Madeira je krásný subtropický ostrov kousek na západ od Portugalska. Věrná čtenářka Ženy-in to ví, stejně tak to, že jsem tam s Klárou strávil neuvěřitelně nádherný týden.  V posledním článku jsem slíbil, že napíšu něco o tom, jak si na ostrově orchidejí užít jídlo a pití.

 

Tak tedy, zkuste se vcítit do nálady. Celý den chodíte subtropickým pralesem, tu kousnete do čokoládičky, tam vodopád, napijete se vody, tu tunýlek, kous do tatranky, hned vedle nohy hezká zelená ještěrka, další doušek minerálky, tudle krásný motýlek, řízek od maminky,  tam se pod vámi zjeví mnohasetmetrová propast - dojídáte nakousanou tatranku. Není divu, že po takovém výletě vaše vyhládlé bříško přímo touží po nějaké mňamce. Vrátíte se do hotýlku, omyjete tělesnou schránku, uvedete vzhled svého organismu do koukatelné podoby a vyrazíte za dobrotami.

 

Jste na Madeiře, a to znamená, že jdete na rybu nebo na hovězí. Jako vnitrozemcům bych vám však doporučoval to první a vegetariánům bych tam popřál jen upřímnou soustrast. I když ostrov plný ovoce a zeleniny  a vlastně všeho, co si dokážete představit, že roste, i jim nabízí hody.

 

Národním pokrmem je na první pohled neuvěřitelně odporná ryba. Tak metr dlouhá, hubená, slizce černá,  s obrovským okem nad dlouhou  hubou s tisícem ostrých zubů. Klára ji pro její vzhled šest dnů ze sedmi odmítala konzumovat a nakonec litovala. Podávají ji v každé restauraci a nejčastěji s pečeným banánem v pálivém koření s bramborem a rýží více druhů. Samozřejmě s teplou zeleninovou oblohou. Anglicky se jmenuje Espada. Vedle toho je na místním jídelním lístku velký výběr mořských ryb a potvor.

 

Ve starém centru hlavního města Madeiry Funchalu to hlavně večer prostě krásně voní. Chodíte úzkými koloniálními uličkami, okny nahlížíte tu do kuchyně, tu do malé místnosti se čtyřmi stolky s vázami plnými orchidejí. Mísí se vůně pečených ryb, rýže, moře a pečeného hovězího.

 

K tomu se váže můj největší chuťový zážitek. Celých pět dní jsme s Klárkou chodili okolo útulné malé restaurace. A pokaždé, když jsme do ní chtěli jít, byla úplně obsazená. A co bylo zajímavé, ne kvůli cenám. Ty sice nebyly vysoké, ale ve stejné cenové hladině jich bylo v okolí povícero, a ty rozhodně plno neměly. Až se nám poštěstilo. Stolek pro dva, hned u lítaček do kuchyně byl volný. Milý Portugalec ve starých, mile ošuntělých kalhotách s čistou  zástěrou a kostkovanou košilí nám zapálil svíčku.

 

Objednal jsem "Home wine" domácí ne ve smyslu domácí = levné, ale domácí = kvalitní. A víno bylo skutečně skvělé. Nejsem ochutnávač, ale z viněty jsem poznal, jen že je portugalské a ne Madeirské. Dál jsem si  objednal "Espetada de vaca com milho frito" aneb špíz pouze z hovězího masa na vavřínovém klacku. A nelitoval jsem. Viděl jsme lítačkami do kuchyně na to, jak mi bylo jídlo připravováno.

 

Z kusu hovězího kuchař uřízl tři velké a tlusté kusy hovězího. Napíchl je na klacek (opravdu obyčejný klacek) z Vavřínu, potřel nějakým máslem, položil na rozpálený plech a přikryl pokličkou. Dobrých deset minut z jedné strany, a stejně tak i z druhé. Servírovali mi to s rýží třech druhů, s bramborem, s místní jogurtovou omáčkou připomínající vzdáleně tatarku. Ta chuť se nedá popsat. Bál jsem se, že to bude příliš smrdět po bobkovém listu, ale bylo to tak akorát. Maso bylo neuvěřitelně křehké a jemné a já zažil jednu z největších extází na ostrově. Jak se říká, někdy  méně je více a tady ta jednoduchá chuť udělala své.

 

A ten večer ještě neskončil. Funchal si zachovává mimo centrum ráz normálního západoevropského města s dlouhou historií. Jen v místech většího turistického ruchu je již etablován duch uniformního turismu. Na rozdíl od Kanárských ostrovů se zde na vás na každém kroku nevěší osoby nahánějící vás tu do Pizzerie, tu do salátového baru. Přesto tam jsou.

 

Většina z nich zavírá před půlnocí. Vaří se tak do deseti výjimečně do jedenácti. Ve městě však stejně jako u nás narazíte na hudební kluby a noční podniky.  My jsme si oblíbili jeden hned u autobusového nádraží přes den obyčejná kavárna, večer hudební klub, nad ránem milá hospůdka. Otevřeno do tří, respektive dokud jsme neodešly. Možná i déle, nebyli jsme poslední. 

 

Parta skvělých muzikantů tu dvakrát týdně od deseti večer do tří do rána hrála největší rockové pecky, jaké si dokážete představit. Od starých Nazareth po nové Aerosmith, od Deep Purple po Red Hot Chilly Peppers. Mnou oblíbený fernýtek tam sice ještě nedorazil, ale evropská piva v lahvích byla dobrá. I ostatních nápojů bezpočet. Třeba taková Tullamorka je tam také vynikající a číšníci, když pochopí, že jste přišly na déle než jen na chvilku na vás rozhodně nešetří. 

 

Veselé historky vyprávět nemohu, většina se týká Klárky. Snad jen až budete někdy na letišti burcovat personál, že vám byly zcizeny pasy, opravdu se pořádně prohlédněte, zda je u sebe nemáte - to jsem provedl já :-). Tímto se naší dobré, mnou vystresované delegátce Hance Budilové omlouvám ještě jednou. Stejně tak i letištnímu personálu, místní policii, Klárce na omdlení, jakož i prodavačce v trafice a pasové kontrolorce a dalším.

 

Na cestu do tohoto ráje nás pozvala cestovní kancelář Snail Travel provozující hezky a přehledně udělaný web www.ostrovmadeira.cz. Pokud tam chcete jet, opravdu  mohu tuto cestovní kancelář osobně doporučit.