Psal se rok 1990, naši republiku právě v těch dnech opouštěla sovětská vojska (ne, nepřeskočilo mi z horka, souvislost bude!) a moje babička měla slavit svoje jubileum.

Tehdy jsem bydlila ve velkém rodinném domě, tak bylo jasné, kde se oslava uskuteční. Před dnem D jsme s mámou chystaly pohoštění, pekl se obrovský dort, připravovaly kuřecí řízky, salát. Já se pak postarala o slavnostní výzdobu velkého obýváku, prostření stolu, kytičky.

Focení měla na starosti maminka, všechno bylo připravené a hosté se mohli začít sjíždět. Jubilantku jsme posadili do čela stolu, spolustolovníci se rozesadili a já byla moc ráda, že to všecko klape.

Po prvním přípitku se rozproudila zábava, všichni byli veselí, spokojení, maminka cvakala fotoaparátem a dobře jsme se bavili. Babička byla v dobré duševní i tělesné kondici a já pociťovala velké štěstí z naší spokojené rodinky. V jednu chvíli jsem zahlédla oknem na ulici projíždějící zelené vojenské vozidlo našich sovětských přátel:) a nepřikládala tomu důležitost.

Oslava se pomalu chýlila ke konci a příbuzní, kteří přijeli autem ze vzdáleného města, se sbírali k odjezdu. A teď to přišlo: můj bratranec, v té době ani ne třicetiletý, přiletěl z průjezdu a hned uhodil na mou dceru, kam mu schovala boty?! Ta vypadala, že tentokrát o ničem neví. My jsme jí nikdo nevěřili, protože dopalování bratránka byla její oblíbená zábava, a atmosféra houstla. Kdyby to byly obyčejné tenisky, ony to byly značkové Pumy!

Nakonec přišlo vysvětlení od sousedů - prý viděli, jak před našim domem zastavilo ono zelené vozidlo, vystoupili z něj vojáci v mundůru, otevřeli vrata od průjezdu a hned prý zas s něčím odcházeli do auta. A že si myslili, že o tom víme. 

Bylo jasné, že si přišli pro boty naší návštěvy a na dohodu s námi nečekali... No, nic jsme nenadělali, já se mohla hanbou propadnout, že se to stalo, a tehdejší manžel šíleně zuřil a nepříčetně mi nadával, že jsem přece oknem MUSELA vidět, co to bylo za auto, jakou mělo značku a vyslýchal mě ještě následující den. Inu, policajt...

Po rozpačitém rozloučení bratranec odjel v půjčených pantoflích. A to nebylo všecko. Z fotek, které měly být památeční, nebylo vůbec nic. Foťák měl poruchu, na kterou se bohužel nepřišlo, takže z celé té akce nebyla ani jedna fotka.

Škoda, babička už nežije a já bych se moc ráda podívala na snímky, kde jsme zatím ještě všichni šťastní, protože dosud netušíme...

Gerda


Milá Gerdo,

jelikož jsem zvyklá na Vaše příběhy většinou s velmi vtipným a hlavně šťastným koncem, tak mě dnes mrzí, že zrovna narozeninové téma ve Vás nevyvolalo příliš příjemné vzpomínky.

Úspěšnost fotografování jsem jednou provždy vyřešila, když jsme si s přítelem koupili digitální fotoaparát. Několikrát se mi totiž stalo, že fotky nevyšly, a tak několik mých dovolených mohou provázet jen vzpomínky.


Co Vaše narozeniny nebo oslava někoho z blízkých?
Nezažila jste pořádný mejdan, který se vydařil?
Nedostala jste dárek, který Vás opravdu potěšil?
Napište, pošlete fotografie, ať vnesete do dnešného narozeninového tématu trochu optimismu:
redakce@zena-in.cz

Reklama