Ač jsem po stránce mší a bohoslužeb čistokrevný neznaboh, nechala jsem se vysloveně ukecat kamarádkou, která dorazila na svátky z Belgie, kde již léta šťastně žije s Belgičanem jménem Simon. Z Čech odešla před patnácti lety a nikdy na půlnoční nebyla. Myslím, že je vyléčená.

kostel

Eliška dorazila 23. 12. se všemi dětmi, počtem 3, ve věku 3, 5 a 11. Plánovala ještě jedno. Člověka potěší, když zjistí, že ještě někdo, mimo něho, pokládá dvě děti za příliš málo na to, aby si mateřství náležitě užil. Její drobotina byla navíc milá, hovorná a patřičně živá.

Po té, co během odpoledne stihly děti vystřídat všechny punčocháče Eliščiny, zvládly zmáchat a zmazat k nepoznání i většinu našich. Nutno říci, že ani moje děti nezůstaly pozadu. Ono stavět sněhuláka z bahnových koulí dá jednak práci, a jednak se jedná o dílo umělecké, sochařské a vyžaduje oběti. Následkem jejich dopolední aktivity jsme odpoledne trávily dlouhou dobu odlupováním zaschlého humusu z ručiček, ale i z s uší a očních víček.

Odpoledne Eliška odjela s tím, že mě doslova udyndala na druhý den na půlnoční. „Dorazíme po dárečkách, asi tak na půl desátou. Hele, děsně děkuju, moc se těším, v životě jsem to neviděla,“ pravila vděčně, dusíc pod paží malého Mária, ze kterého opět něco odkapávalo.

Mám Elišku ráda. Je to takový druh ženy, která je nad věcí, a je s ní legrace. Je to hodná holka. O to větší radost mi dělá Simon, který je podobný. Milý, usměvavý pohodář s Lunou v Raku, takže i s báječným vztahem k lidem a dětem.

24.12., 22.00 hod.

Přijela plná dojmů, v nových botách a béžovém kabátku, který jí neobyčejně slušel. I všechna drobotina matky Elišky zářila novotou. „Podívej se na ně dobře, dokud se ještě nestihli někde zprasit,“ pravila s úsměvem.

„Ale děti, vy se dnes nesmíte umazat, protože jedeme do kostela, a tam by vás pan farář nepustil,“ poučila prcky.

Dívali se na ni, jakože chápou.

Vybrala jsem Katedrálu svatého Víta, aby to mělo ten správný říz. Když už půlnoční, tak tedy pořádně. Zvolila jsem takticky odjezd o hodinu dřív. Pro všechny případy. Dozajista bychom i tak odjeli, kdybychom byli v plném počtu. A to jsme nebyli. Chyběl malý Mário. Dobrou půl hodinu jsme strávili běháním po domě, vyvoláváním jeho jména a lozením po interiéru i exteriéru.

Marně.

Něco po půl dvanácté jsme zvenku při průchodu kolem okénka do sklepa uslyšeli šustění a mlaskání. Vrhli jsme se do sklepa. Seděl mezi krabicí s bramborami a kočkolitem. Jedl čokoládové kolekce, ulovené na stromku. Vypadal jako prase.

„Eluno, není čas. Ber mokrý ubrousky, z nejhoršího ho dostaneš v autě.“

Vyrazili jsme. Na parkoviště na Pohořelec jsme dorazili těsně před dvanáctou. Vyběhli jsme z auta a pádili ke katedrále.

Neměli jsme pádit tak rychle.

Následkem prastaré dlažby, kterou pokládali středověcí kameníci ještě v době, když neexistovaly tenké podpatky u kozaček, se Eliška rozmázla přímo ukázkově těsně vedle kanálu. Částí těla čouhala do vozovky, kde se jí stihla na poslední chvíli vyhnout hlídka MP.

Simon přiskočil a zvedl ji. Její světlý kabát dostal podobu zajímavě batikovaného hadru. S Máriem mohla soutěžit o většího čuňase.

Plakala.

„Prosim Tě, neřvi, nic se neděje, taková sokolka,“ snažila jsem se.
„Voni mě tam nepustěj,“ lkala.
„Ale pustěj, když tam pustěj tohohle mouřenína, tak Tebe taky.“

Klusali jsme dál.

Během klusu vypadl Simonovi foťák. To by samo o sobě bylo o zdržení v řádu vteřin, kdyby nevypadl a nesklouzl pod zaparkovanou dodávku. Eliška rychle vyhodnotila, že Simon se plazit po zabahněné zemi nemá, že tam vleze ona, neb na ní se už vůbec nic nepozná.

V tu chvíli už jsem se zlomila v pase.

Způsobil to nejen stres, ale rovněž opět malý Mário, který usoudil, že si teď budeme hrát na hady a maminku v nestřežené chvíli okamžitě následoval. Seknul svým malým tělíčkem přímo do kaluže a moc se mu to líbilo.

„Noooo!!! Que faites vous?!“ to byl Simon.

Ke katedrále Svatého Víta mezi prastaré hradby, na půlnoční mši Vánoční, dorazila půl hodiny po začátku partička uštvaných drbanů, připomínajících malý pasovský praporec, kvapem opouštějící zemi, někdy kolem roku 1611 po té, co konečně dorazila armáda krále Matyáše.

Dovnitř jsme se nedostali. Lidé stáli i u vchodu.

„Slyšíte tu krásnou hudbu, milé děti? Tak to je půlnoční mše. A tohle, zvenku to je chrám Svatého Víta, děti. Přeji vám klidné svátky., pravila Eliška odevzdaně.
„Tak se můžou pomodlit tady, ne?“ Navrhla jsem zlomeným hlasem, který smíchy už připomínal spíš sípání.

Moje děti vypadaly jako po branném cvičení, její děti nebyly rozpoznat od dlažby a ona sama také ne. Vedle ní stál rozevlátý Simon, který následkem zpožděného bafnutí Mária do náruče nyní rovněž působil spíš jako pluh po jarní orbě.

„Hele, nesmutni, jestli na tom trváš, odsloužím vám tu mši doma v kuchyni,“ navrhla jsem, a to už se smáli všichni. Smál se i Simon, i když mi nerozuměl.

Včera volala Eliška. Je v Praze. Jestli prý nezajdeme v pátek na půlnoční.

„Eluno, s tebou? Kdykoli si řekneš – to bych si nenechala ujít!“

Reklama