Poslední dubnový večer a pak noc, kdy se apríl mění v máj, se v mnoha městech a vesnicích rozhoří ohně. Na hranici se upálí figurína čarodějnice. Lidé se u ohně budou veselit a bavit dlouho do noci. Tradice pálení čarodějnic se těší poměrně značné oblibě. Kde však vzal tento rituál svůj původ a jaké byly jeho počátky?

Není ryze českým zvykem a jeho kořeny sahají hluboko do historie. A to až do období před počátkem našeho letopočtu, ke starým Keltům. Jejich kalendář byl založen na základě slunovratů a rovnodenností a kromě toho slavili čtyři důležité svátky. Samain (též Samhain) oslavovali Keltové v předvečer 1. listopadu a byl počátkem chladného období roku. V keltských tradicích a pověrách se v tento večer setkával svět mrtvých a živých a lidé byli navštěvováni nadpřirozenými bytostmi. Má charakterem i datem blízko k našim „Dušičkám“ a americkému Halloweenu.

witch burn

Zdroj fotografií: www.shutterstock.com

Druhým svátkem byl pak Imbolc nebo také Imbolg (1. února). Ten byl spojen s návratem světla a prodlužujících se dnů, rozením mláďat zemědělských zvířat a dává se také do souvislosti s blížícím se jarem.

Třetí keltský svátek Beltine byl považován za druhý nejvýznamnější svátek keltského kalendáře. Je protipólem Samainu a jeho název v překladu znamená „zářící oheň“. Jeho oslavy se konaly v předvečer 1. května. Temné a životu nepřátelské období chladného půlroku končilo a s ním i moc všech negativních energií, sil a bytostí. Tento začátek světlého a teplého období keltského kalendáře se oslavoval zapalováním ohňů. Hranice, přes kterou pak zejména mladí lidé skákali, musely být zapáleny buď křesáním dvou kamenů anebo třením dvou kusů dubového dřeva. Zde je položen začátek tradice novodobého pálení čarodějnic.

Čtvrtý svátek keltského kalendáře Lugnasad (také Lughnasad) připadl na 1. srpna. Oslavy se soustředily na léto a blížící se čas sklizně, dozrávání. Byl také připomínkou koloběhu, kdy se po vrcholu léta rok začne znovu přibližovat k zimnímu období.

Hadi, žáby, tanec pozpátku a tuk nevinných hochů

Vraťme se však k Beltine (též Beltene či Baltaine). Ten nás zajímá nejvíce, protože má souvislost s novodobým rituálem pálení čarodějnic. Oheň je odjakživa v mnohých kulturách vnímán jako očistná síla v zahánění zlých sil, energií či nemocí. Magie této noci se zachovala i do následujících staletí. Podle legend se právě během ní slétávaly čarodějnice na své sabaty a jejich zlá moc měla větší sílu, než kdykoliv jindy.

Traduje se, že v Česku měly být známými místy čarodějnických sletů například Petrovy kameny v Jeseníkách, šumavský Třístoličník anebo Plešivec v Brdech. A jak takový čarodějnický slet měl vypadat? Účastnice se prý natíraly kouzelnou mastí, která jim měla dodat schopnost létat na koštěti. A její složení nebylo ledajaké! Podle receptu z knihy Magia Naturalis (16. století) byly jejími ingrediencemi tuk nevinného chlapce, aloe, oměj, durman, rulík, list topolu a kadidlo. Také jídla ze slavnostní tabule měla být vskutku vybraná: hadi, žáby, štíři a podobné delikatesy. Čarodějnice se měly proměňovat během noci na různá zvířata a podivnou havěť a jak už to tak na ženských srazech bývá, povídaly si a probíraly všechno možné. Zejména pak to, jak se jim dařilo pokoušet lidi, dělat jim naschvály a škodit. Také přijímaly nové členky, tancovaly a musely to být zdatné tanečnice, protože tančily pozpátku! K tomu si zpívaly a dokonce měly volit královnu sabatu.

Otázkou zůstává, podle jakých kritérií byly kandidátky posuzovány. Možná podle schopností, možná podle míry úspěšnosti zlých skutků, možná podle vzhledu. Pokud podle posledních kvalit, musíme si uvědomit, že čarodějnice měly nejspíš na vzhled zcela jiná měřítka a tak by mohlo být zajímavé vidět nějakou tu skutečnou Miss čarodějnici...

Zkoušeli jste hledat poklad?

Kromě zapalování ohňů se lidé v tuto noc, zvanou podle pozdějších tradic též Filipojakubská nebo Valpuržina, chránili také květem z kapradí nebo třeba svěcenou křídou. Kromě vlastní osoby považovali za nutné ochránit také hospodářství a dobytek. Proto kropili stavení svěcenou vodou, před vrata zapichovali vidle, na hnojiště pokládali zelené větvičky a obsypávali chlévy pískem. Nejdůležitější a nejvýznamnější ochranou před zlými silami však bylo právě zapalování ohňů. Tento zvyk zůstal překvapivě živý a oblíbený až do dnešních časů, i když ve značně modifikované podobě. Užijte si tedy poslední dubnovou noc a jen pro zajímavost: před půlnocí se prý dají najít poklady... Pokud se do toho pustíte, hodně štěstí a nezapomeňte se případným úspěchem pochlubit!

Čtěte také:

Reklama