Martina žije po rozvodu sama se svým čtrnáctiletým synem. Potakala muže, se kterým by chtěla žít, ale syn si postavil hlavu a dělá mámě scény. Jak se má Martina zachovat, aby neztratila přízeň syna ani nového životního partnera. Přečtěte si její příběh a názor psycholožky.

Je mi 38 let, jsem dva roky rozvedená a mám 14letého syna. Rozvod „přežil“ poměrně v klidu, s tátou je v kontaktu, takže to všechno vypadalo (v rámci možností) idylicky. Až na to, že se ke mně ještě víc upnul a má jiné představy o mém budoucím životě.

kid

Před rokem jsem se seznámila s mužem, který je moc fajn, a začali jsme spolu plánovat budoucnost. Po rozvodu žije s matkou, a tak jsem mu navrhla, aby se k mám přestěhoval.

A tady padla kosa na kámen.

Jakmile se o svém záměru zmínila před synem, byl oheň na střeše. O cizím chlapovi nechtěl ani slyšet, dělal hysterické scény a schválnosti. Když jsem mu vysvětlila, že ještě nejsem tak stará, abych zabalila život, že bych ještě ráda měla nějakého partnera, syn uraženě práskl dveřmi a přišel až za několik hodin.

Mám obavy, jak se to bude dál vyvíjet. Nechci přijít o partnera ( taková životní příležitost už se nemusí opakovat), ale ani o syna. Jak diplomaticky vysvětlit dítěti, že ho mám ráda, ale nehodlám zůstat sama? Partner je zatím trpělivý a na „pilu netlačí“, ale je žinantní prozradit mu, jak negativní postoj k němu má můj syn.

Martina

Zajímá vás názor psycholožky? Čtěte na další straně...


Zeptala jsem se na názor psycholožky, Radany Roveny Štěpánkové:

Rodič po rozvodu má právo na nového partnera. Potkat a žít s novým partnerem není snadné, a proto zcela chápu pisatelku, že si takové situace velmi cení. Jistě si je vědoma toho, že syn spěje k samostatnosti, což je naprosto v pořádku. Cílem řádné výchovy je plná samostatnost v oblasti psychické, sociální i ekonomické. Ekonomická samostatnost přichází nejpomaleji. Ve 14 letech je přirozené, že se člověk učí zvládat situace v mezilidských vztazích, a také svoji psychiku. Je třeba děti vést k tomu, že svoboda jednoho končí tam, kde začíná svoboda druhého.

Radikální postoj syna je projevem toho, že si maminku přivlastnil, že nerespektuje její právo. Je to projev jeho velkého sobectví a zbytnělého ega. Můžeme spekulovat, do jaké míry v tom může hrát roli Oidipovský komplex. Pro způsob řešení to však není rozhodující. Maminka by měla být rozhodná a říci: „Milý synu, mám tě ráda a vždy budu mít. Věnovala jsem ti svůj čas a energii, jak jsem jen mohla. V mém životě je však místo pro muže, pro partnera. Je jen na tobě, jak se s tou situací vypořádáš. Můžeme mít všichni respektující se vztahy. Když se však budeš chovat nepřátelsky, sám se ode mne, od rodiny odřízneš.  Je to jen tvoje zodpovědnost.“ 

Je potřeba toto říct a v tomto postoji být rozhodná a důsledná. Otálení není na místě. Žena by si měla vybrat toho, kdo neprojevuje nepřátelství. Ten, kdo projevuje nepřátelství, sám se vyhání ze smečky. Pokud žena toto nedokáže, dovolí svému synovi žít v bludu všemocnosti a v postoji, že lidi může vlastnit, citově vydírat a vládnout jim. Sama sebe okrade o pocit životní spokojenosti. I když pro ženu tato situace citově není jednoduchá, nechť ví, že citová měkkost v této chvíli není na místě a syna z dlouhodobé perspektivy poškodí.

Čtěte také:

Reklama