Reklama

Tak jsem se dnes odpoledne přivlekla domů z práce, a jediný, kdo mě přivítal hned ve dveřích, byla naše kočka. Bylo mi jasné, že i ona předstírá nadšení a radost z mého příchodu jen proto, že má hlad, ale iluze byla dokonalá. S plnými taškami a kočkou omotanou kolem nohou jsem se přebrodila předsíní přes bundy, tašky, boty, kolo, dvě cizí děti u počítače, a co nevidím: obě mé vlastní děti se válí po pohovkách, žaluzie od rána zatažené, a zírají na televizi.

„Fernando José tě miluje Rosalindo, má dcero!" „Ach ne, nemiluje, miluje Fedru, čeká s ní dítě a ona umírá, ách, béé, búú...." Má patnáctiletá dcera blaženě sledovala 815. díl oblíbeného seriálu z třiceticentimetrové vzdálenosti, a nebýt překážejícího skla obrazovky, asi by si do televize vlezla. Syn si na gauči četl fantasy, poslouchal zvuky seriálu a nohou válel po stolku prázdnou plastikovou láhev od minerálky. „Agostini tě miluje, Rosalindo. ale Fernando José je tvůj manžel, musíš se rozhodnout!" „Ty idiote, přestaň válet tu flašku, nebo tě zmlátím, mamíí, ať toho nechá!" „Miluji oba, ach, a Erika, má holčička, nikdy nebude chudinka žít se svými rodiči, ale nemohu zklamat Agostina,áách." „Mňaúúúú!!" „Nech tu kočku na pokoji ty pitomče, je moje, mamíí!"

Zabouchla jsem za sebou dveře a lačně otevřela lednici. Kočka se postavila na zadní a jala se brousit drápy o mé nové džíny. Bohužel jsem pod nimi měla i nohy... Když jsem po dvaceti minutách obrněná trpělivostí z půl kila čokoládového müsli znovu vešla do obýváku, běžela zrovna reklama a děti jakžtakž vnímaly své okolí.
Přisedla jsem si a vstřícně se snažila jim věnovat, aby netrpěly frustrací z rodičovského nezájmu. „Tak co Míšo, z čeho jste dneska psali tu písemku z dějepisu?" „Ále, jak do Čech přislintali Cyril s Metodějem."
„Hm, ano. A o čem byl vlastně ten díl Rosalindy, co jste se na něj teď dívali?" „No, všichni tam pořád řvali. Ale všichni vlastně ne: Erika, David, ten velikej - jo, Agostini, pak Beto, no a ta kráva... Valerie..." „Buďte zticha, já se chci dívat!"
Chvilku jsem přemítala, zda vyhodit televizi z okna, sebrat dceři brýle či zavolat do rozvodných závodů, aby nám odpojili přívod elektřiny, protože pouhé vypnutí bedny nás nezachrání.

Pak jsem s povzdechem vstala, vyhodila cizí děti od počítače a sedla si tam sama. Musím napsat do našeho oblíbeného sobotního pořadu Brečíme s ředitelem. :-)))))))