m

Většina ptáků (teď mám na mysli především vlaštovky) vyvádí druhou generaci mláďat. Mladí, sotva opeření ptáčci se natahují po potravě, vylézají na okraj hnízda a občas se stane, že vypadnou. Jak se máme zachovat? Přesně tuto otázku jsem teď řešila a můžu vám poradit!

Naše vlaštovky vyvedly pět mláďat, která se už vesele prohání po obloze, ale řekly si, že by jim mohly pořídit sourozence. A proč ne, vlaštovek neutěšeně ubývá a je třeba rozmnožit jejich populaci. A tak samička podruhé usedla na vajíčka. Ne však ve svém původním, krásném miskovitém hnízdě, ale v jakési „gondole“ nad zářivkou.

Z vajíček se vyklubaly tři hladové krčky, které rodiče usilovně krmili. Holátka rostla jako z vody a my měli velkou radost, že se „naše“ vlaštovčí rodinka rozroste.

Rozrostla by se, kdyby... si ta bláznivá vlaštovčí máma zvolila lepší hnízdo a kdyby se z něj ta malá a neohrabaná ptáčata předčasně nehrnula. Netypický tvar hnízda, bez pevných okrajů, nebyl dost bezpečný a mláďata z něj postupně vypadla. Dvě jsme našli živá, třetí zahynulo. Vzala jsem si rukavici a zbylá mláďata do hnízda vrátila. Jenomže netrvalo dlouho a byla zase venku.

v

Bylo mi jich líto, cítila jsem strašenou bezmoc a napadla mě jediná možnost.

Zavolat do Svazu ochránců přírody ve Spáleném Poříčí, aby mi poradili. Přestože byla neděle, dovolala jsem se a vylíčila příběh našich vlaštoviček.

Dostalo se mi pochvaly, že jsem vše udělala správně. A dokonce jsem nemusela mít ani rukavici, neboť ptáci nemají takový čich jako savci a mláďata nezavrhnou.

  • Ptáci přijmou i cizí mládě a budou se o ně starat se stejnou svědomitostí jako o svá
  • Pod hnízdo přidělejte nějakou krabici, aby mláďat nespadla až na zem. (O tom jsem také uvažovala, ale nebudou se cizího předmětu bát rodiče?)
  • Rodičovský instinkt je velmi silný a počáteční strach brzy překonají
  • Pokud vše dobře dopadne, mláďata by měla během týdne vylétnout z hnízda.

Udělala jsem tak, jak mi poradili, posadila se dostatečně daleko (abych nerušila) a sledovala vlaštovčí rodinku.

p

Zpočátku je krabice trochu děsila, sedli si na kabel u stropu a vyčkávali. Pak si zvykli a pokračovali v krmení. Ale co to, druhé mládě bylo podezřele pasivní. Sedělo v hnízdě, takže rodiče krmili jen aktivnějšího jedince, který mával křidélky a hlasitě se hlásil o svá práva.

m

Po nějaké hodině jsem nepozorovala žádnou změnu a nedalo mi, abych se nepodívala, co se děje s druhým mládětem. Nehýbalo se. Dotkla jsem se ho a pochopila, že už mu není pomoci. Opakovaný pád z výšky byl příliš na tak křehké tělíčko.

Vyndala jsem mládě z hnízda. Byl to dojemný pohled. Mělo zavřená očka, jako by spalo. Jsem asi sentimentální, ale pohřbila jsem ho pod růžový keříček.

Ale mám ještě jednu naději a věřím, že poslední malá vlaštovička přežije a jednou se k nám vrátí.

m

Čtěte také:

Reklama