Reklama

 

S klinickou psycholožkou Zdeňkou Sládečkovou z Klubu Diana se na našem magazínu setkáváte pravidelně. Tentokrát jsme ji požádali o delší rozhovor k našemu týdennímu tématu Slídění, ve kterém si dnes můžete přečíst příběh Psala jsem si s ním SMS. Pak mi zavolala jeho žena...

Máme teď naŽeně-in téma slídění, zajímá mě hlavně slídění mezi partnery. Myslíte, že je normální? Jak moc je lidem „svaté“ soukromí jejich partnera?
Soukromí partnera je tak „svaté“, jak zralou osobností jsme. Tedy: Slídí člověk, který je vnitřně nejistý a nějakou jistotu hledá. Vyzrálý člověk ví, že sebevětší slídění je k ničemu. Proto čím zralejší jsme, tím spíš si to zbytečné snažení při slídění ušetříme.

Proč vlastně člověk slídí, má k tomu nějaké předpoklady každý z nás?
Trochu to souvisí s tím, co jsem vám odpovídala na první otázku. Předpoklady být nejistý má totiž každý z nás. Ale to, co s nejistotou uděláme, je závislé jednak na naší sebekontrole, a na druhé straně samozřejmě i na našem dětství, vývoji a výchovných vlivech. Pakliže jsme nebyli v dětství zpevňováni v sebedůvěře, rodiče nás málo chválili, okolní prostředí nebylo harmonické, tak je nejistota a různí další bubáci větší. Pokud jsme měli naopak pohodové dětství, a ti, co nás vychovávali, naši osobnost posilovali, je nejistota menší.
A samozřejmě, konkrétně u slídění, je to i citový vývoj. Pokud jsme si prošli několika vztahy, kde nám byl partner nevěrný, může být sebedůvěra opět trochu narušena.

Dá se říct, nakolik jsou které vlivy významné? Zda je významnější vývoj, sebekontrola nebo další vlivy?
Je to směsice, která je u každého úplně jiná. Trochu jako takový psychický guláš, ve kterém jsou vlivy místo koření: Někdo to přežene s paprikou, někdo jiný s pepřem...
Psychiku nejde jednoduše položit na váhy a změřit.

Co má dělat třeba žena, která podvědomě tuší, ale nemá jistotu, že je jí partner nevěrný? V noci mu chodí zprávy, zavírá se s telefonem na toaletu... Ale hmatatelný důvod nemá a nechce slídit.
Nejlepší je, pokud chce s tím partnerem zůstat, nedělat nic. Ani nic dělat nemůže.

Tomu nerozumím. Ale dobře, dejme tomu, že už někdo „vyslídí“ nevěru. Napadají mě dvě možné reakce: Okamžitě to nevěrné osobě omlátit o hlavu, nebo nešťastně spřádat plány, jak dotyčného či dotyčnou chytit do pasti. Které z nastíněných řešení je správné, nebo je nějaké jiné řešení?
Obě vaše řešení jsou nevýhodná. Žena se musí rozhodnout, jestli chce dál s partnerem být, nebo ne. Pokud nechce, tak ať ho nechá a přemýšlí, jak si rozdělit majetek. Pokud s ním zůstat chce, je nejlepší dělat právě jakoby nic. Stejně jako muži dnes vědí, že nejlepší je nevěru zatloukat, zatloukat, zatloukat, tak by měly zase ženy vědět, že muž je tvor pohodlný a bude se stále vracet tam, kde nebude mít problémy, kde je mu dobře.

To je asi hodně těžké. Jak se s tím má dotyčná vyrovnat?
Musí se přemoci. Měla by vědět, že pokud to vydrží déle než rok, tak má s velkou pravděpodobností vyhráno. Většině milenek dojde časem trpělivost a jdou jinam, někam, kde to pro ně bude mít větší smysl. I milenky jsou ženy, které se chtějí vdát a založit rodinu. Pokud se nevěrník nerozhoupe, poděkují mu a pošlou ho pryč, dokud jsou ještě pro jiné muže atraktivní.

Jakým způsobem, po špatné zkušenosti, odvyknout slídění? Jak nabýt novou důvěru?
Nabýt důvěru je psychologická blbost, trochu jako byste si chtěli opřít kolo na kopci, není tam jen jeden činitel, záleží na tom, jestli fouká vítr, kterým směrem máte kola, jestli máte stojánek, jestli zídka, o kterou chcete kolo opřít, není na spadnutí...
Rozhodně je to práce se sebou a člověk jde po takové zkušenosti do důvěry jiného druhu. Nabýt či nenabýt důvěru je pro vztah jistě podstatné, ale podstatnější je, jak se lidé k sobě ve vztahu navzájem chovají. Funguje-li vztah spokojeně dál, tak bych měla být ráda, že to tak je.

Dobře, ale muži to mají v tomhle o dost jednodušší, oni většinou nebývají ti ve vztahu existenčně závislí... Když máte malé děti, tak přece potřebujete, aby je někdo živil...
To je samozřejmě těžké, ale z psychologického hlediska je to jasné: Buďto budu sama, nebo musím přestat řešit touhu po zajištění, jistotách, bezpečí a nechat vztahu volný průběh. Přemýšlet nad tím, co pro vztah mohu udělat, aby byl hezký a spokojený, ne partnera sledovat, kontrolovat a do něčeho tlačit.
Děti bych si měla pořizovat, až když vnitřně cítím, že náš vztah je právě takový.

Myslíte si, že člověk, který tvrdí, že by nikdy v životě neslídil, to také skutečně dělá – nebo je to jen póza? Na našich stránkách se objevila spousta reakcí čtenářek, které mají tento názor...
Cokoli o sobě tvrdím se stoprocentní jistotou, je laické. Kdo si nechce naběhnout na svá tvrzení, ani sám na sebe, ten si raději vždycky nechává rezervičku. Každý se můžeme zbláznit, i když pravděpodobnost je malá. Jsou velcí umělci, velcí manipulátoři, kteří nám předvedou profesionální výkon, a my budeme dělat věci, které bychom nikdy v životě nedělali. Budeme se třeba plazit zamaskovaní křovím a sledovat, jestli nás náš partner někde s někým nepodvádí.
Odpověď je tedy, že nejde o pózu, ale o přesvědčení, podle kterého se s největší pravděpodobností i řídí. Kéž by čtenářkám vydrželo!

Související:
Slídění, pošlete nám své příběhy
SOS: Našla jsem nevěru ve zprávách
Slídění: Vaše příběhy
SOS: Psala jsem si s ním SMS. Pak mi zavolala jeho žena

Dnes jenom jedna otázka: Slídíte?