„Jako zaměstnavatel podle mého názoru uchazeči o práci, který prošel dětským domovem, nejvíc prospějete, když se k němu budete chovat jako k ostatním, ale přitom budete vědět, že toho potřebuje víc. Když mu dáte větší podporu, větší pozornost, nastavíte mu nějaké hranice... Ale hlavně bude asi potřebovat víc motivace, víc pochvaly,“ říká psycholožka Ivana Janišová.

Co je největším handicapem dětí, které prošly ústavní výchovou nebo péčí a vstupují na trh práce? Mají něco charakteristického, co je odlišuje od vrstevníků, kteří vyrůstali v rodině?
Bráním se hovořit o nich jako o skupině, která má hodně společného, protože je to velmi zjednodušující a skoro nikdy to tak není. Děti z dětských domovů jsou individuality jako kdokoliv jiný. Znám takové, které se s tímto přechodem vypořádaly perfektně, znám jiné, které to nezvládly. O těch se mluví víc, takže pak může vzniknout falešný dojem, že mají všechny tyto děti nějaký společný problém.

děti

Dobře, nemluvme o společných znacích, ale o tom, s čím se musejí vyrovnávat, čemu musejí čelit, třeba ve větší míře než zmínění vrstevníci.
Velmi záleží na tom, kdy dítě do dětského domova přijde a na jak dlouho. A také na tom, jaká je struktura jeho osobnosti a jestli ve věku do tří let něco dostalo nebo ne. Protože v tomhle věku se utváří to, z čeho pak dítě žije celý život – vazba k jednomu člověku, jeho bezvýhradná pozornost a láska, přijetí dítěte takového, jaké je, vědomí zázemí a pocit bezpečí… Pro děti, jimž se uspokojení těchto potřeb nedostane, to znamená velké ochuzení, nechci mluvit o handicapu.

Když se dostávají z dětských domovů pryč a mají tyhle potřeby neuspokojené a najednou je zahltí svoboda, často si s tím nevědí rady, snadno sedají na lep… Ono nejde jen o to, aby se naučily pracovním dovednostem a zacházení penězi a podobně, to jsou jen nástroje. Jde také o tu svobodu. V rodině se s ní naučíte zacházet přirozeně, i když na vás rodiče třeba nemají tolik času, pořád tam existuje pevný vztah, můžete zlobit nebo mít průšvihy, ale pořád je tu hranice, kterou vám nastavují… Ale je jiná než v ústavním zařízení, kde je ta hranice jenom výchovná, nikoli citová.

A pak, chybí jim jedna základní lidská potřeba, kterou já pokládám za vůbec nejdůležitější, a to je potřeba otevřené budoucnosti. Ta se bohužel nedostaví, když předtím nedošlo k uspokojení těch ostatních. Člověk s potřebou otevřené budoucnosti umí plánovat, po něčem touží, umí se motivovat k nějaké práci... A jsou tu samozřejmě další proměnné, které je třeba brát v úvahu, nedosáhnou třeba na nějaké vzdělání, na práci, kterou by si chtěly svobodně vybrat a podobně.

Může tady sehrát pozitivní roli první zaměstnavatel – třeba tím, že jeho přístup k nim nebude jen „zaměstnavatelský“, ale aspoň zpočátku i trochu řekněme rodičovský?
To by asi bylo docela dobré, ale ani tak to nutně nemusí vždycky přinést úspěch. Protože zase může přijít třeba nějaká revolta – koneckonců jednu část svého života se všichni s autoritami jenom hádáme. Podle mě mnohem spíš pomůže nějaká podpora typu sociální služby nebo od někoho, kdo dítěti bude poskytovat nějaké zázemí v situaci, kdy opravdu nemá žádného „svého“ člověka.

Tak to obraťme. Dejme tomu, že jsem zaměstnavatel a uchází se u mě o místo člověk, který prošel dětským domovem. Nechci mu poskytovat žádné úlevy nebo mu naznačovat, že je pro mě někým, kdo zasluhuje zvláštní pozornost či péči – co tedy mohu udělat, abych mu prospěl?
Podle mého názoru mu nejlépe prospějete tím, když se k němu budete chovat jako k ostatním, ale přitom budete vědět, že toho potřebuje víc. Dáte mu větší podporu, větší pozornost, nastavíte mu nějaké hranice, budete mu dávat zpětnou vazbu typu „tohle se nemůže, tohle je v pohodě, takhle příště ne…“ Ale hlavně bude asi potřebovat víc motivace, víc pochvaly... Protože děti z dětských domovů mají obvykle nízkou sebedůvěru, navíc si uvědomují, že je společnost nálepkuje, že je ostatní často přijímají s jakýmsi despektem či podezřením, k čemuž ještě přispívá, když se o nich mluví jako o skupině. Aby obstály, jejich výkon pak musí být daleko lepší než u těch, kteří byli tohohle všeho uchráněni.

Mnohé dětské domovy se zajímají a snaží starat o „své“ děti i poté, co dosáhnout plnoletosti a zařízení opustí, třeba pomocí startovacích bytů a podobně – nakolik důležitá a významná je podle vás tahle pomoc?
Ano, vím o takových domovech a rozhodně dělají maximum, ale pořád je to maximum v podmínkách, ve kterých jsou, to jest v podmínkách ústavní výchovy nebo ústavní péče. Dělají to nejlépe, jak můžou – tím, že zřizují malé „rodinné“ buňky, že na děti přenášejí některé kompetence, zodpovědnosti, tím, že nabízejí startovací byty… Je to mnohem lepší, než to bylo ještě před několika lety, ale pořád to bude jiné, vždycky to bude ústavní výchova. Ty děti prostě potřebují někoho svého, ať už to bude rodič nebo náhradní rodič.

Bylo by podle vás účelné, aby si třeba úřady práce dělaly statistiky, kolik uchazečů o práci pochází z dětských domovů a jak si vedou – kvůli tomu, aby se jim pak třeba dostalo nějaké větší podpory, pomoci?
Podle mne by to byla diskriminace. Chápu, že by výstupem třeba mohla být nějaká podpora, ale nebezpečná je i druhá stránka mince, že by jim ta nálepka „dítěte z děcáku“ zůstala. Česká společnost strašně nálepkuje, jak vidíte, dělají to i resorty státní správy, lidi dostávají z médií informace jednostranné a strašně zabarvené. Velmi bych se toho bála.

Což neznamená, že by neměli mít možnost nějakou podporu dostat. Ale ta by mohla vypadat jinak.

Jak například?
Třeba když dětský domov opouštějí, aby dostali kontakty na nějaké organizace, kam se mohou obrátit, které je budou provázet a život jim nějakým způsobem na tom začátku usnadní. Aby je pomohly uchránit od dluhů, najít bydlení… Myslím, že tohle je práce pro nějakou terénní nebo ambulantní sociální službu, kam by mohli kdykoliv přijít, poradit se, najít zastání. Je to role pro neziskovky, to myslím nikdo jiný dělat nemůže. Jakmile by se toho chopila nějaká státní instituce nebo orgán, už by tam cítili nějaké ohrožení, dohled, sankce, to by nebylo dobré. Měla by to být anonymní sociální služba, kterou mohou kdykoliv vyhledat. A měla by jim být pouze nabídnuta, to je velmi důležité.

-vo-

«- předchozí díl ČLÁNKY Z EDICE OTVÍRÁME další díl -»

V redakci ŽENY-IN.cz rádi pomáháme Edici Otvíráme. Na další zajímavý článek se můžete těšit v pátek 15. 11. 2013.

Reklama