Říká se: „Chceš-li rozesmát Boha, pověz mu o svých plánech.“ A tak jsem i já pečlivě vybíral rasu pejska, kterého bych si mohl pořídit, až to osud zařídil úplně jinak. A navíc poněkud dřív, než jsem čekal.

Plánuji koupit domek s velkou zahradou, a k takovému neodmyslitelně patří pes. A protože razím heslo: „Vždy připraven,“ už několik týdnů prohledávám web a vybírám ideální rasu. Ona to není vůbec žádná legrace – když už se mi nějaký pejsek vážně líbil a byl vhodný ke zvířatům (typicky třeba pastevecká plemena), byl povahou tak tvrdohlavý, že vyžadoval velmi pevnou ruku při výchově. A proti tomu zase protestuje partnerka.

Nebo jsem našel skvělého hlídače vhodného pro začátečníky, který zase loví všechno živé. Zkrátka strávil jsem několik večerů surfováním bez nějakého valného výsledku.

Požadavky bych shrnul takhle:

  • větší vzrůstem, ale tak, aby se dal v případě nutnosti odnést v náručí
  • se sportovní, živou povahou, ale zase ne hyperaktivní
  • vhodný k domácímu zvířectvu (aby nehonil slepice)
  • ne lovecký (aby neutíkal do lesa)
  • ne příliš tvrdohlavý (aby ho zvládl vychovat i začátečník)
  • snášenlivý s ostatními pejsky
  • dobrý hlídač, ale i mazel

To není hejkal, ale vyděšený pes!

Další večer jsem se rozhodl na to vykašlat a konečně se pořádně vyspat, když naráz za oknem slyším strašlivé psí vytí a naříkání. Teda, abych řekl pravdu, zpočátku jsem si myslel, že se mrouskají kočky, psa jsem v té směsici zvuků identifikoval až po chvíli.

volčka

Tak jsem, mírně otráven, navlékl přes župan zimní bundu, nazul gerachy a vyrazil do mrazivé noci vstříc podivným zvukům. A vskutku! Na maličkém dvorku přiléhajícím k místní klubovně, který slouží k odkládání všemožných krámů, se krčil ustrašený pohublý pejsek a upíral na mě prosebné pohledy, kterým nešlo odolat.

Nejprve jsem zvonil na sousedy okolo (kteří to vytí prý ani neslyšeli, což nechápu), jestli o něm něco neví, a po několika záporných odpovědích jsem ho vzal k nám domů.

Tam jsem zjistil, že je to postarší fenečka rasy všemožně smíšené (snad je v ní československý ovčák) trpící nejen podvýživou a velkým strachem, ale i velkým nádorem na jedné z mléčných žláz, který dosahuje velikosti tenisáku.

Přiznám se, že mě to fakt rozčílilo, že se může někdo takhle chovat k nemocnému pejskovi. Takže jsem měl sto chutí se na to vykašlat, ale nakonec jsem přece jen ještě jednou vyrazil do mrazu s cedulí, že pejsek je u nás.

Sama teda nebudu!

Fenečku jsme nakrmili, dostali do ní nějaké tekutiny, asi hodinu jsme se s ní mazlili a uklidňovali ji, protože byla vážně strašlivě vyděšená a nešťastná. A protože jsme ji potřebovali nějak oslovovat, spontánně dostala jméno Vločka – jednak kvůli prošedivělému čumáku a taky, že jsme ji našli ve sněhu. Z dek jsme jí vyrobili provizorní pelíšek a uložili ji i sebe ke spánku.

Jenže ouha! Vločka spustila strašlivý jekot, a i když jsme se snažili vydržet (přece jen, sejít k ní hned po prvním naříkání je nevýchovné), nakonec jsme si snesli matrace i peřiny dolů a spali společně s ní v kuchyni. Vločka si položila hlavu na můj polštář a až do usnutí se na ní nechala hladit a škrabkat. A tím se z nás stali nerozluční parťáci.

vločka

Paní starostka

Vločka se tak strašně bála, že ji taky opustím, až mě doslova pronásledovala na každém kroku. Stačilo, abych se třeba jen zavřel v koupelně, a už se ozývalo nešťastné kňučení. A navíc se z ní vyklubal neskutečný mazel doslova prahnoucí po každém lidském doteku.

Téhož dopoledne na nás zazvonila paní starostka a já se tak konečně dozvěděl, jak to s Vločkou vlastně bylo. Je to tulačka, kterou odchytili měšťáci a dovezli ji na obec, v jejímž katastru pejska našli. Paní starostka si ji vzala domů, ale její devadesátiletá maminka se Vločky bála a v noci ji rušilo její vytí, takže ji zkusila zavřít ven, na ten dvorek, než se najde majitel původní či budoucí. Dozvěděl jsem se také zajímavou informaci, jak to funguje s obcemi a toulavými psy, ale to je na samostatný článek.

Že prý nic naplat, ale s takovou bude muset pošupajdit do útulku.

Zůstane u nás!

Asi je vám jasné, že to jsem zkrátka nemohl dovolit, vždyť by se tam zbláznila strachem a úzkostí, takže bylo ve vteřině rozhodnuto. Vločka zůstane s námi! Paní starostka je moc milá a hned nám nabídla finanční pomoc s veterinou.

Od toho rozhodnutí dělá naše Vločka neuvěřitelné pokroky. Ačkoli se bála vody, bravurně zvládla prví koupání. A po několika dnech, kdy jsme s ní spali v kuchyni, krásně prospala i první noc v odluce.

Sice je na nás pořád hodně fixovaná, ale už třeba i sama odejde z místnosti na průzkum a venku se po nás pořád neohlíží.

Aby byla zdravá!

Teď se ale musí v prvé řadě uzdravil. Pan doktor ji prohlédl a naočkoval, takže teď musíme 3 týdny počkat, aby se jí vzpamatoval imunitní systém a taky aby trošku nabrala na váze (což s ohledem na její apetit asi nebude vážný problém), a až potom může na operaci. Teprve ta ukáže, co že to Vločce vlastně je.

Takže s námi teď spokojeně bydlí, spinká, baští, mazlí se, prochází se a žadoní o pozornost, a my už bychom ji za nic na světě nedali!

Čtěte také...

Reklama