Naše rodina měla vždycky psa. A vždycky jsme k němu přišli náhodou. Jednou tatínek přinesl domů malinkatého čtyřbarevného“ méďánka“. Dali jsme mu jméno Míša. Byl to oříšek, podobný špicovi, tvarem hlavy, délkou srsti i chundelatým ocasem stočeným nahoru jak péro od hodin. Možná někde pochytil i geny jezevčíka, protože měl podsaditější figuru, ale barvou srsti byl opravdu originál. Černá na hřbetě přecházela v hnědou a játrovou a hrudník mu zdobila  bílá hvězda.Uměl si ji také patřičně hrdě nosit, byl nesmírně chytrý a statečný. A to někomu vadilo natolik, že nám ho otrávil. Bylo to na Mikuláše, napadl první sníh, děti rozverně pobíhaly kolem čertů a andělů a my prožívaly rodinnou tragédii.

Naši nechtěli o dalším psovi ani slyšet. Až jednou zase tatínek přivedl štěně německého ovčáka. Prý ho kolegyně z práce potřebuje na nějaký čas pohlídat. Jmenoval se Lord, uši mu ještě napůl padaly, však to znáte, takové to nemotorné stvoření na mohutných tlapách. K velké nelibosti maminky byl Lord ještě nevycválané, nevycvičené a tudíž ne příliš čistotné psí dítě. Nejvíc ji vytáčelo, když se zablácený opřel o zeď, líně po ní sjel, aby se rozplácl na podlaze. Pravda, chyběla mu sice Míšova bystrost, ale i tak to byl náš miláček. Jak čas běžel,  paní se k psovi nehlásila, dva měsíce se protáhly na půl roku a mamince došla  trpělivost. I tatínek pochopil, že bude lepší v zájmu klidu ustoupit a psa vrátit. Dívaly jsme se za ním přes záclonu a plakaly.
Ale maminka má vždycky pravdu a my byly ještě příliš malí na protest.


Až za dlouhý čas jsem pochopila že má maminka diametrálně odlišný vztah  ke zvířatům. Mají pro ni hodnotu jen dokud je z nich užitek. Pes má hlídat, kočka chytat myši, slepice snášet vejce a  králík je dobrý jen na pekáči. Tím to končí. Nemám jí to za zlé, byla tak vychovaná.

Teď mám vlastního psa a jsem šťastná. Vzdáleně mi připomíná Míšu. Je to trikolórní sheltie a první pes s rodokmenem. Výběr plemene jsme dlouho zvažovali i s ohledem na chalupu.Zvolili jsme vylučovací metodu. Vyeliminovali jsme teriéry, služební i lovecká plemena, protože ani my ani sousedi v okolí nemají ploty, zato chovají slepice, králíky, kočky a jinou domácí havěť. Navíc u nás skoro bydlí srny a divocí králíci, kteří si navykli vylepšovat jídelníček ovocem a  různými zahradnimi výpěstky.



Vyloženě prcka typu yorkshire nebo maltézáček jsme také nechtěli.

Padla volba na mírumilovné, dobře cvičitelné a navíc pohledné ovčáky. A ze všech se nám nejvíc zalíbila právě dnes tak opomíjená sheltie. Našeho Alwina jsme si našli v Ústí nad Labem a za pár dní to budou tři roky, co jsme si to legrační hebounké klubíčko přivezli domů. Dnes je z něho fešák a miláček rodiny. Dokonce i manžel, který byl nejméně zapáleným zastáncem myšlenky pořídit si psa, je z něho na větvi. Přinejmenším oceňuje úžasný vítací rituál, protože zatímco jsme ho my dvounozí členové rodiny zúžili na zabručené „ahoj“,pes se může radostí přetrhnout. Vyskakuje do výšky, ve vzduchu dělá vrtule a veletoče a náramně se směje.
Pak běží pro svou oblíbenou hračku ručník a chce se přetahovat, jako by říkal:“Já hlídám byt, tak vy se mi teď věnujte“.

 

Nejradši má procházky, čím delší a s větším doprovodem, tím lépe. Tehdy se v něm probudí jeho ovčácké pudy. Vždycky si nás pěkně houfuje a kontroluje, jestli jsme všichni, jestli se někdo moc neloudá, Nemá ovce, má nás. A my jeho a jsme tomu rádi.

A co vy milé ženy-in.
Také máte nebo jste měla psa svého života?
Jednoho nebo dokonce smečku?
Podle čeho jste si ho vybrala?
Je čistokrevný nebo bez původu?
Já vím, že na tom nezáleží, sama jsem toho důkazem, ale někdo radši sází na jistotu.
Chodíte na výstavy?
Jen se dívat nebo se svým ušlechtilým miláčkem?
Vzala byste si psa z útulku?
Určitě máte v zásobě nějaký příběh nebo fotografie.
Podělte se s námi o ně.
Budeme se těšit a nejlepší ocením dárkem.

Reklama