Krásné, i když zamračené ráno z Prahy.

Od dětství miluji pejsky. Jako dítě jsem každé prázdniny trávila u babičky na venkově, kde o zvířata není nouze. Babička měla oříška, jak se lidově říká, jmenoval se Bobík.
Byl to můj miláček, kterému jsem ani na chvíli nedala pokoj. Také kamkoliv jsem šla, chodil se mnou a byl smutný, pokud jsem ho nevzala s sebou.
Nejraději jsem ho vozila v kárce, kterou jsem mu vystlala polštářky, prostě jsem ho měla jako miminko. Nevím přesně, kolik mi bylo let, ani si již nepamatuji, co jsem provedla a tátu rozčílila, že se neudržel a vzal na mě klacek, který zrovna přesekával na menší a napřáhl. Podotýkám, nikdy mě neuhodil, a ani by to neudělal, jak mi poté vysvětlil. Ovšem Bobík vyskočil, klacek mu z ruky vytrhl a utekl s ním opodál a štěkal a štěkal.
Táta se lámal smíchy, já též, včetně babičky.
Pro mne to byl psí hrdina.

Jednou jsme přijeli k babičce a pes nikde, umřel.
Probrečela jsem dva dny.krokodýl

Když jsem byla větší, jediné moje přání bylo pejsek, ale moje matka o mém přání nechtěla ani slyšet.
Jak jsem se osamostatnila, svoje přání si splnila a plním dodnes.
S pejskem je život veselejší.

Mé Besince jsou 3 roky, není čistokrevná, ale je to moje láska.
Po každém vyvenčení skočí do vany, osprchuji packy, jde na svůj pelíšek a když uschne, hup zase do postýlky. Nejvíce se s ní nasmějeme, když mi večer manžel dá ruku okolo krku.
Okamžitě leze mezi nás, čumákem nás rozdělí a my nevíme, na koho vlastně žárlí, ale já ji tím ráda zlobím.
Mám dojem, že nechce, abychom se mazlili spolu, ale jenom s ní.

Věrulinka


Milá Věrulinko,
ten náš dělá přesně to samé.
A nejvíce žárlí na svého soka - plyšového hafana.
Zlobíme ho tím, že plyšákovi dáváme pamlsky. To se může vzteknout, a když s tím okamžitě nepřestaneme, urazí se a odejde na pelech. Pak ho musíme dlouhou dobu přemlouvat, aby s námi zase komunikoval. 




Reklama