...a my byly prima parta holek druhého ročníku střední školy.

Moje kamarádka Mirka měla jít do nemocnice, na trhání krčních mandlí.  Nebylo možné, aby se tam trápila beze mě.  Požádala jsem doktorku, aby mi též napsala doporučení, neboť jsem mívala angínu 4x do roka.

Odjely jsme spolu do pardubické nemocnice na zákrok. Operace, to byl horor, ale bylo nám 16, tak o srandičky nebyla nouze. Mirce museli lékaři krk zašít, já se hojila lépe. Proto jsem také byla dříve propuštěna, a to den před čarodějnicemi, 29. dubna.

Před branami špitálu na mě čekali kamarádi, že pojedeme na čundr, na Horní bradlo, kde byl potlach. Navlékli na mě vydojený, zelený svetr, vybavili teletem a nějakými svršky a jelo se vláčkem za romantikou. Tábořilo se v lese, hrálo se, zpívalo, probíhaly soutěže v hodu sekyrou atd. Vůbec zde nešlo o nějaký sex, ale o velké kamarádství, což v tehdejších letech a tehdejším režimu bylo dost riskantní.

Vůbec mě nevzrušovalo, co asi moji rodiče, jestli mě náhodou nehledají. A oni hledali. Ve špitálu jim sdělili, že jsem byla propuštěná, a oni chudáci běhali po všech mých známých, jestli o mně někdo něco neví. Zjistili, že jsem zřejmě na čundru, ale kde, to jim nebylo prozrazeno.

1. května byl nádherný slunný den. Slavil se svátek práce, průvody, alegorické vozy, a já se kodrcala lokálkou domů. Už jsem dostávala výčitky svědomí a bála jsem se rodičům přijít na oči.

Přivítání bylo úžasné. Mamka, jako v amoku, mě chytila za vlasy a vyfackovávala mě se slovy, které bych zde ani nechtěla opakovat. V návalu zlosti vysypala obsah telete a jednotlivé věci házela do kamen. Nic ji nezajímalo, nic z toho, že to není moje, můj pláč a omluvy.

Měla jsem zaracha a nesměla jsem ven. Vůbec se bavit a stýkat s nějakými trampy.

Doléčila jsem si krk, začala jezdit opět do školy, kamarády jsem však neopustila.

S odstupem času jsem si uvědomila, že to byl šílený kousek vůči mým rodičům. Chápu, že měli o mě hrozný strach, jenže v telecích letech mi to nedošlo.

Byla jiná doba, byli jsme jinak vychováváni než dnešní děti. To ale neomlouvá moje chování a dodnes mě mrzí, že jsem rodiče tak vyděsila.

S přáním hezkého dne

Pastel.ka


Děkujeme za zajímavý příběh...

Tedy sice na jednu stranu chudáci rodiče, na druhou stranu ta reakce byla poněkud hysterická - udělat mi tohle máma, asi mě musí hledat ještě jednou a tentokrát pořádně, protože bych prostě „vzala roha"... Ale já byla vždycky paličák :)

redakce@zena-in.cz

Reklama