Reklama

p

Nechápu, komu tohle může připadat zábavné a kdo se vskutku tak pekelně nudí, že se na takovou akci vydrží dívat. Očima sedmera hříchů je tohle v reálu ten šestý, a to, podle mého, non plus ultra…

Doopravdy si neumím představit, že bych se vydržela se zájmem dívat, kterak si tlustý magor cpe do hlavy obrovský hamburger nebo pizzu nebo jiné krajové jídlo, podle toho kde, v které části světa, se jal oblažit publikum svým „uměním“.  

Kusy jídla padající od úst na podložku za povzbuzování přihlížejících, a to celé ne proto, že týdny nejedl, ale čistě z plezíru a patrně za honorář. Asi nemám smysl pro zábavu, ale přijde mi to nechutné. A nejen to.

Nevím, kolik z vás tuto věc nebo jí podobné na kabelové televizi vidělo. Řekla bych, že dost.

Pro ty, kdo nechytají, malá „ochutnávka“

Adam Richman jezdí po celých Spojených státech a žere. Vrcholem dílu je, když se v každém městě utká se svým soupeřem - obřím několikalibrovým steakem, megahamburgerem, akrovou pizzou, superpálivými kuřecími křidélky či s pár galony milkshaku. Právě Richman má být tím nejzábavnějším elementem, dělá srandičky, hláškuje a objímá se s kuchaři a jedlíky (not so gay as it seems).

Mám jídlo spojené s přežitím. Je to základní lidská potřeba. Bez jídla bychom zemřeli a je mnoho lidí, pro které je nedostatek jakékoli potraviny „denním chlebem“. 

oBohužel, je mnoho malých dětí na téhle planetě, jejichž matky by daly pomalu vlastní život za jednu takovou megapizzu nebo jen ten korpus či jen talíř s drobky, které odpadly od „úst“ takovému Adamu Richmanovi a jemu podobným.

Možná budu působit přehnaně, ale dělá se mi při pohledu na tyhle pořady doslova nevolno z faktu, že někdo používá jídlo jako zdroj zábavy, přecpe se k prasknutí, aniž by měl hlad, a pak se prominutím někde na hotelovém pokoji často třeba pozvrací, nebo něco jiného, zatímco jiný v té samé chvíli hlady umírá.

Tenhle člověk vydělává peníze tím, že jí. Jiní nevydělají dost na to, aby jedli!

Každý článek myslím nemusí nabízet řešení. Dost ráda bych nějaké nabídla, ale nemám ho. Mnoho věcí nedokážeme řešit.

Hodně je o pocitech, které v nás určité modely vyvolávají.

Jíme, abychom žili

kMnohem raději bych se dívala, kterak tenhle člověk se svým štábem namísto přežírání se vezme vyrobenou obrovskou palačinku a dá ji někomu, kdo má hlad.

Jistě by nenasytil všechny, kteří jsou potřební, ale eticky by celý pořad jistě vyvolal v člověku zcela jiné pocity.

Takhle se nabízí, alespoň z mého pohledu, jen skvělá ukázka toho, jak vypadá šestý hřích v praxi.

Mám špatné svědomí, když vyhazuji z lednice nazelenalý salám, který jsem nestihla zpracovat, když musím vylít polévku nebo vyndávám Johance z tašky nesnědenou svačinu, která končí v koši.j

Právě proto, abych jídlo co nejméně vyhazovala, vařím jen na jeden chod, maximálně aby zbylo někomu k večeři.

Není to proto, že bych chtěla šetřit peníze. Chci se vyhnout pocitu, že zatímco já plním záchodovou mísu přebytkem, někdo zrovna teď zemřel. Někdo, komu by právě ta porce třeba pomohla.

Nedivte se mi proto, že při upoutávce na tuhle zbytečnost přepínám a nadávám.

Domnívám se, že takovéto akce člověku nejen nic nedají, ale do jisté míry jsou k mnoha lidským bytostem až surové a k jídlu neuctivé.

Člověk by neměl žít, aby jedl, ale jíst aby žil.