Další příspěvek na téma Dětské karamboly nám poslala čtenářka s nickem Heather. Děkujeme a vy si pěkně počtěte, stojí to za to.

Zdravím redakci a přispívám k dnešnímu tématu :-) První zranění, po kterém mám z dětství následek, si nepamatuju, znám ho jen z vyprávění… Byla jsem mimino a protože jsem už tehdy byla vybíravá, opovrhovala jsem normálními dudlíky. To jediné, co mi pasovalo do pusy a pomáhalo usnout, byl můj levý palec. Ovšem pouze do té doby, kdy mě holčina, která mě brávala ven v kočáře, posadila na kuchyňskou linku vedle rozpálené remosky. Člověk je tvor zvídavý, mimina a ženský obzvlášť, takže mi to nedalo, abych si na ni nesáhla. I když si říkám, jestli se spíš než zvědavost tehdy neprojevila moje chorobná žravost a já šla po remosce tušíc v ní kus žvance. A ouvej, paleček spálenej! No co s tím, pofoukáme a bude to dobrý…Jo, prdlajs! Já měla závažnější problém. S mým oblíbeným cumlacím palcem byl konec! Žužlat to nešlo, bolel, druhý zas do pusy nepasoval… Dnes je památka na moji neposednost vidět jen hodně zblízka a při pozorném zkoumání, takže zas tak závažné to nebylo, a možná bylo i dobře, že se to přihodilo, protože díky tomu se ze mě stala velká holka, která spí bez dudlíku i bez palce vraženého do pusy :-)

Z dalších karambolů si už toho pamatuju víc. Byla jsem akční dítě, takže odřenin a škrábanců byla spousta. Vzpomínám si, jak jsem si z dlaně vytahovala po držkopádu z kola kamínky, jak se mě Zdeněk – moje láska ze školky – snažil rozesmát, když jsem hodila tlamu na betoně, příšerně si odřela koleno a řvala jak tur, jak mi máma půl dne vytahovala z dlaní třísky, protože jsme se honili kolem stromu. Jak jsem se pořezala, když se na mě vysypalo sklo z dveřní výplně (nebyla jsem v tom nevinně), jak na mě brácha zkoušel šípy z párátek, jak… no je toho hodně..

Asi památku na největší karambol nosím na bradě v podobě 1,5centimetrové jizvy. Vždycky mi říkali, jak to nebude vidět, jenže to tehdy ještě nikdo netušil, že tolik narostu a většina lidí se na mě bude dívat zespodu a tedy budou mít moji rozflákanou bradu z první ruky.

Byl podzim a já se ve druhé třídě vracela domů ze školy a z nacvičování sestavy na jakousi přehlídku (snad spartakiáda? :-)…)… Bylo už šero a já frajerka si na schodech v paneláku nerozsvítila. Což se mi vymstilo držkopádem a to doslova – padla jsem držkou na schody přede mnou. Ani jsem netušila, že se mi něco stalo, dokud jsem nedošla až do bytu. Otevřel mi táta a se slovy „ježiši, co se ti stalo“ zbělal… Před zrcadlem jsem zkontrolovala svůj stav – z rozražené brady mi stékala krev na límec mého myšího kožíšku. Jako na potvoru máma nebyla doma, takže pouze můj táta padající do mdlob při každém menším zranění nebo injekci prohlásil  „Musíme na pohotovost.“ . Já, frajer Luke, jsem nad tím mávla rukou s tím, že to je dobrý, že to nic není… Ovšem sedmileté dítě se autoritě otce brání těžko, takže jsem byla naložena do auta, odvezena na pohotovost, oblepena mašličkami a – tím nastal problém největší!

Takhle přece nemůžu do školy! Vyslyšena, natož pochopena jsem nebyla. Do školy jsem se táhla jak šnek málem i kanálama a ve třídě jsem dělala, že nejsem. Ó jak bylo potupné mít zafačovanou bradu! Přežila jsem. Přežila jsem i ten zelenej hnus, kterým mi to namazali po sundání mašlí. Zatím jsem přežila všechny svoje karamboly (musím to zaklepat) a doufám, že jinak to nebude ani v budoucnu :-)

Heather

Pozn. red.: Text nebyl redakčně upraven.


Přeji budoucnost bez karambolů!

Vzpomenete si také na nějaký karambol, který vás potkal v dětství, milé ženy-in? Máte nějaké následky? Který byl nejhorší? Dnešní téma je tu od toho, abyste se mohly svěřit.

Napište nám na redakce@zena-in.cz

Soutěž: Nůžky

 

Reklama