Když jejich letadlo přistálo na Krétě, byla Kamila plná očekávání. Jaká asi bude první dovolená, kterou nestráví s rodiči, ale se svým partnerem? Celých 14 dní ve společném bytě a společné posteli! Znělo to jako pohádka. V té chvíli ji ani náhodou nenapadlo, že chvílemi půjde spíš o drama.

„První dny byly vážně snové! Pendlovali jsme mezi pláží, barem a postelí, prostě co víc si přát! Pak ale Petra napadlo, že si vypůjčíme auto, a trochu poznáme ostrov. Nebyla jsem proti! A tak jsme se vydali na druhý konec Kréty. Nešlo o žádnou závratnou dálku, je to malá země, ale celodenní výlet to byl. Při zpáteční cestě z jedné tamní soutěsky jsme ale trochu zabloudili a ocitli s na prašné cestě mimo civilizaci,“ vzpomíná Kamila, která se snažila Petra navigovat podle mapy, zatímco on měl svou hlavu. Živá debata o správném směru cesty se brzy změnila ve vyhrocenou diskuzi a následně ošklivou hádku.

„Najednou, ani nevím jak, jsme si začali vyčítat kdeco a křičeli na sebe. Přispěl k tomu i stres a to šílené horko v autě bez klimatizace. Řekla jsem mu, že s takovým hulvátem nemám zapotřebí být v jednom autě. Myslela jsem to obrazně, ale on dupl na brzdu, oběhl auto a otevřel mi dveře, ať si vystoupím. Zeptala jsem se, zda si dělá legraci, ale on mě popadl za ruku a vytáhl ven. Najednou jsem s otevřenou pusou koukala na koncová světla našeho vozu, jak mizí v oblaku prachu,“ popisuje Kamila, která si sedla na hromadu kamení a čekala. Minutu, deset minut, půl hodiny. Petr ale nikde! A tak se pomalu vydala po vyjetých kolejích v domnění, že na ni čeká někde za nejbližší zatáčkou. Jenže nečekal.

Ušla dobré tři kilometry, ale nikde ani živáčka. „To už jsem brečela a pomalu propadala panice. Co já tu teď budu dělat? Bez mobilu, bez dokladů, bez peněz! Po hodině a půl jsem konečně zahlédla civilizaci. Tři domečky na horizontu pro mě byly zázrakem. Jenže ani tam se mi valné pomoci nedostalo. Já neuměla řecky, ti stařečkové zase absolutně netušili, co jim chci svou lámanou angličtinou sdělit. Jen mi ukazovali směr, kterým mám jít. A tak jsem šla. Už bez pláče, ten mi jaksi v tom vedru vyschnul. Ještě že mi s sebou dali trochu vody a jídla ti hodní vesničané! Jinak bych cestou asi pošla,“ vzpomíná na perné chvilky s tím, že dávno po západu slunce konečně došla na malou asfaltovou silnici.

Nezbývalo jí nic jiného, než začít stopovat a doufat, že jí nezastaví nějaký deviant. „Bylo to děsivé, ale já neměla na výběr. Spát někde na cestě se mi vážně nechtělo. Moc aut tu neprojelo, ale to třetí konečně zastavilo. Byli to nějací turisti, tuším Holanďani. Nerozuměla jsem jim, ale oni naštěstí pochopili to nejdůležitější – do jakého resortu se potřebuji dostat. Namáčkla jsem se k nim do auta a nechala se odvézt. Bylo to ještě asi půl hodiny cesty, tak daleko mě nechal napospas!“ zlobí se Kamila, která se do hotelu dostala v jedenáct večer.

„Na okamžik mě napadlo, že na pokoji nebude. Že mě někde tam venku hledá. Pche! On si v klidu ležel u televize a přivítal mě slovy: „Sorry, asi jsem to přehnal. Ale to ty jsi chtěla přece vystoupit.“ Chápete to? Vůbec se o mě nebál!“ kroutí hlavou Kamila, která si okamžitě sbalila své věci a na recepci požádala o samostatný pokoj.

Zbytek dovolené, i když se Petr snažil o opak, už společně netrávili. A domů se Kamila vracela se statusem „nezadaná“ na sociálních sítích. „Byl to můj nejhorší zážitek a obrovské zklamání. Na příští dovolenou pojedu zase mile ráda s našima!“ dodává.

Čtěte také:

Uložit

Uložit

Uložit

Reklama