Nejsem žádná sportovkyně. Nikdy jsem nebyla. Na škole jsem měla z tělesné výchovy většinou dvojku. Myslím, že byla s přimhouřením očí.

 

Vzhledem ke své výšce mi často kladou otázku, zda jsem někdy hrála basketbal. Od dětství až do dnešního dne kroutím hlavou a jen odpovídám, že na sport nejsem asi ta pravá.

 

Není to o tom, že by mě nebavil, jen mi nějak nejde. Před pár lety jsem chodila pravidelně s kamarádkou na P-Class. Nedávno jsem byla na spinningu. Jednou jsem zkusila jógu. Asi před půl rokem jsem si koupila permanentku do posilovny, a spíš než cvičila, jsem u strojů jen rozpačitě postávala.

 

Nesnažím se zhubnout. Netoužím po tom mít velké svaly. Chci si jen zpevnit tělo a odstranit bolesti zad a trochu obohatit stereotyp, který spočívá v osmi- a vícehodinovém sezení v práci u počítače.

 

Před čtrnácti dny jsem začala chodit do posilovny. Konečně jsem se rozhodla po mnoha dnech, které uplynuly od Silvestra a mého novoročního předsevzetí, že se do toho zase pustím. Vím o sobě, že jsem schopná po jedné návštěvě posilovny se příště vymluvit, proč je lepší nejít. A proto jsem se rozhodla pro dvacet lekcí s trenérem.

 

Já neuteču, i když…

 

Doma si prohlížím tepláky na cvičení. To, jak v nich vypadám, raději moc nerozebírám. Asi jako každá ženská chci vypadat alespoň trochu dobře i při cvičení. Vytrvale se usmívám na partnera, který mě před mojí první hodinou ve fitness nadšeně povzbuzuje a je zvědavý na moje zážitky. Aspoň někdo z nás dvou se těší. Já se sama sebe ptám, do čeho jsem se to zase pustila.

 

Vcházím do relaxačního centra a rozpačitě pozdravím. Mám dojem, že každý na mně na první pohled pozná, jaký jsem antitalent na sport a rychle mě bude hnát ven. Opak je však pravdou.

 

Když se mě ujme jedna z pracovnic a provádí mě všemi místnostmi, postupně ze mě stud opadává. V šatně se nesetkám s žádnými holkami dokonalých tvarů, ale normálními ženami, které se nejspíš první den cítily podobně jako já teď.

 

„Tak se na tebe podívám,“ řekne mi moje trenérka Katka a já mezi fitness stroji uvažuji o útěku. Dokazovat trenérce svoji případnou vytrvalost by totiž nemuselo dopadnout moc dobře. Ale nakonec se to „podívání“ týká zcela něčeho jiného. Nejde o žádné sportovní výkony, ale o seznámení se se stavbou celého těla a případných indispozic.

 

Nejde o svaly, jde o mě

 

Šedesát minut uteče jako voda. Odcházím z posilovny s úsměvem a cestou domů noční Prahou přemýšlím o tom, jak se tohle cvičení lišilo od těch, které jsem doposud absolvovala.

 

Všude, kam jsem vstoupila, jsem musela hned na začátku začít odvádět velké sportovní výkony, a tady je to nejdříve o tom, začít vnímat vlastní tělo. Vždy jsem měla pocit, že na tom nic není. Ale při povelech, jakými jsou například: „Dej si jednu nohu na koleno druhé,“ zjišťuji, že musím na okamžik přemýšlet.

 

I umět správně dýchat není to nejjednodušší. Žádné zvedání hrudníku, kterým se proslavily herečky s bujným poprsím, ale pěkně bříškem. No, to byl pro mě trošku problém předvádět, jak umím nafouknout své stále zatahované bříško. Jinak to ale nejde.

 

Klidně i příště budu dýchat bříškem, když budu cítit, že se dostávám do pohody a moje záda přestávají bolet. Pořádně se protáhnout a motivovat svoje tělo k celkové přeměně pomalu a postupně je mnohem lepší, než chtít rychle všechno hned.

 

Domů dorazím s úsměvem, i přesto že jsem v teplákách v posilovně vypadala po hodině děsně. Směji se i po půl hodině, kdy se mě partner po půlhodinovém rozhovoru o cvičení zeptá, jestli nemám hlad. Mám a také mám chuť na další hodinu cvičení s Katkou, která mě zanedlouho čeká. 

 

Chcete vědět, jak se mi chtělo na další hodiny? Jaký je rozdíl, když cvičíte s holkou a s klukem? Počkejte si na pokračování.

 

Nebo jste se rozhodla pustit se do cvičení tak jako já? Pak vám držím palce a můžu vám zároveň prozradit místo, kde mi je i v teplácích fajn: RELAXAČNÍ CENTRUM INFINIT

 

Iveta Šafránková

Reklama