Reklama

Autentické příběhy ze starých časů bývají velmi romantické. Tento vyprávěl kdysi otec synovi, takže případné milostné pikantnosti si musíme pouze domýšlet.

Strýcova otce Antonína si pamatuji jako poněkud nerudného dědečka mého bratrance, s kterým jsem vyrůstala ve „dvojvilce“. Jeho dědeček na rozdíl od ostatních příbuzných ovládal ruštinu, a tak nás občas doučoval.

Před nedávnem jsme plánovali oslavu blížících se strýcových 90. narozenin, když tu začaly teta i moje maminka strýce pobízet:

„Ukaž Zuzce ten prsten a vyprávěj jí ten příběh, to se jí bude líbit!“

Líbilo a věřím, že se bude líbit i vám.

prstýnek

Všechno začalo asi před 8 lety, když tetu a strýce vykradli. Teta kontrolovala skříňku se šperky a bratranec objevil velice zvláštní prsten s nápisem psaným v azbuce. Teta si stříbrný kroužek nasadila na prst a začala jej nosit, když si jej všiml strýc. Vybavil se mu příběh, který mu kdysi dávno vyprávěl jeho otec Antonín.

prstýnek

Coby ročník 1890 musel opustit svou snoubenku Růženku a narukovat do první světové války jako rakouskouherský voják. Dostal se až na východní frontu, kde skončil v ruském zajateckém táboře na Ukrajině. Svůj příběh z války vyprávěl později synovi, strýci Mílovi. Jak málo totiž chybělo k tomu, aby se Růženka svého snoubence nedočkala a Míla se vůbec nenarodil!

Podmínky pro přežití v táboře byly téměř nulové. Antonín ležel s ostatními zajatci na zemi v hrozném zdravotním stavu a pomalu se loučil se životem. Tehdy se v táboře objevila na koni mladá (a dozajista krásná) kněžna se svým doprovodem. Zřejmě jí český mladík padl do oka, neboť se rozhodla zachránit právě jeho.

Antonína ukryla u zámožného pravoslavného popa, který se o mladého muže postaral. Když jej dostal z nejhoršího, zaměstnal jej jako svého kočího. S kněžnou se zřejmě stýkal, jak moc, můžeme si jen domýšlet.

Nastal rok 1918, válka skončila a Antonín se vydal na cestu domů, abys splnil slib, který dal před válkou své snoubence. Možná že právě na rozloučenou mu kněžna věnovala na památku prstýnek a předpokládáme, že s ní po návratu do Československa udržoval čilou korespondenci.

V Rusku ke konci války začal šlechtu pronásledovat nastupující totalitní režim a na začátku 20. let do Evropy proudila spousta emigrantů - ruských šlechticů.
A tak se i naše kněžna ocitla v Praze a zřejmě počítala, že Antonín splatí dluh a pomůže jí v nouzi - nebo že by dokonce doufala, že se s ní ožení a pomůže získat československé občanství? Kdo ví... Ať tak či onak, bývalý voják byl už ženat s Růženou... a jestli se tehdy s kněžnou ještě setkal, či pro ni alespoň něco dobrého udělal, zůstává tajemstvím.

Když už byl Antonín velmi starý, našel jej jeho syn, jak pálí v kotli ústředního topení nějaké papíry. Všiml si, že se jedná o dopisy psané azbukou, kterou nikdo jiný než jeho otec neovládal. Když se Míla vyptával, cože to pálí, otec jen mávl rukou a prohodil, že to není důležitého.

Spálené dopisy, prsten a otcovo vyprávění o válce, kněžně a pobytu na Ukrajině, si Míla později spojil a od té doby prsten nosí sám.

prstýnek

Tento článek věnuji spolu s přáním pevného zdraví svému skvělému strýci k jeho 90. narozeninám, které v těchto dnech oslavil. Vlastimil Forejt je propagační výtvarník, jeden z nejskvělejších svého oboru minulého století, milovník hor, lyžařský instruktor a hlavně úžasný člověk. Snad by při svém neuvěřitelném životním elánu, který nedokázala zastavit ani nemoc, pracoval doposud, kdyby obor neovládla počítačová grafika.

Ještě dnes ale dokáže vytvořit moc krásné a hlavně vtipné obrázky a přáníčka k narozeninám. Moc ráda jsem v dětství a mládí chodila do jeho ateliéru, kde to vonělo barvami a pozorovala jej při práci. „Strejda Míla“, jak jsem mu vždy říkala, mi nahrazoval nefungujícího otce - umělce - zvláště po předčasné smrti i dědečka, který mě společně s babičkou vychovával.