Zdraví

Prs mi vzala rakovina

 

Na vernisáži k výstavě obyčejných žen v klobouku – Umíme žít naplno! – jsme se setkali s paní Hanu Jírovcovou (55, na snímku) – toto je její příběh...

 

Prodělala jste rakovinu prsu, jak je to dlouho?

Již jsem sedmý rok po nemoci. Nerada na to už dnes vzpomínám, protože to je hodně špatná vzpomínka – prodělat tři operace... Opravdu jsem byla  dost na dně, jak psychicky, tak i zdravotně. MammaHELP centrum mi našla moje dcera, chtěla mi nějak pomoci, abych přišla mezi ženy se stejným postižením. A opravdu mě to chytlo, protože jsem s nimi nejdříve jela na rekondiční pobyt, nadchlo mě to tak, že už stejný rok, vlastně půl roku potom, jsem další takový pobyt vedla. Dnes se tomu věnuji naplno, beru to jako poslání. Mám už dospělé děti. I když mám teď šestinedělní vnučku, dávám tomu někdy i soboty a neděle, dělám různé programy pro ženy... Hodně mě to uspokojuje.

 

Nerad bych vám vracel nějaké špatné vzpomínky, ale jak jste na to přišla, jak jste vlastně zjistila, že máte rakovinu prsu?

U mě to bylo trošíčku jiné, protože jsem chodila už dost let na mammografické vyšetření, užívala jsem totiž hormonální substituci (vlastně jediný, kdo mi řekl, že by se ta substituce neměla užívat tolik let, byl až doktor Pecha). Byla jsem na jedné pravidelné prohlídce na sonografu, kde se nemoc prokázala. Měla jsem asi hodně invazivní nádor, takže během tří měsíců se mi zvětšil na pět centimetrů. Pak už to bylo hrozně rychlé – šla jsem nejdřív na chemoterapie, pak na  operaci. Nádor se chemoterapií hodně zmenšil – operace už nemusela být tak rozsáhlá. Měla jsem ale smůlu, že při zaměření na ozařování mi našli nádor na plicích. Šla jsem na další operaci, ale bohudík nádor nebyl zhoubný, mohla jsem tedy dodělat onkologickou léčbu. Bylo to dost náročné. Rok 2001 bych ráda vymazala ze svého života

 

Jak to snášela rodina, manžel, děti?

Manžela jsem v té době neměla, jsem rozvedená, a děti jsem měla dospělé, už žily samy, ale hodně je to vyděsilo. Na stejnou diagnózu zemřela čtyři roky před tím moje tehdejší tchyně. Takže jsme s tím zkušenosti v rodině už měli. Děti měly velký strach a myslím si, že ho tenkrát zvládly, ale trochu v nich zůstal. Teď, když už zase víc pracuji, začínají mě trochu brzdit, vždycky říkají: „Mami, prosím tě, víš, jak jsi dopadla, když jsi hodně pracovala.“ Ale mě zase tahle práce připadá smysluplná. Už bych nikdy nešla do nějakého byznysu, protože jsem si tu rakovinu přivodila tím, že jsem neuměla vůbec odpočívat.

 

Vy jste prošla léčbou, pak asi proběhlo nějaké období, než vám dcera našla MammaHELP – jaké bylo to období?

Já jsem toho půl roku byla tak fyzicky na dně, že jsem to dnes už z hlavy raději úplně vytěsnila. Prostě jako by toho půl roku vůbec nebylo. Mám příbuzné, kteří mě pozvali k sobě do hor, u nich jsem byla  měsíc, ale moc jiného si nepamatuji. Vím, že jsem hodně odpočívala, měla jsem občas deprese, i když jsem kolem sebe měla vážně skvělé lidi, dceru, kamarádku psycholožku, se kterou jsem o tom hodně mluvila. Ono je hodně důležité, aby lidé o své nemoci dokázali mluvit.

 

U nás je běžné, že ženy se za svoji nemoc stydí, nechtějí si nechat od rodiny pomoct  Některé to dokonce ani nechtějí říct dospělým dětem, ale myslím si, že je to špatně  Neměly by se s svou nemocí zůstávat samy.

 

Říkala jste, že jste v té době vlastně žila sama, děti už byly z domu, jak jste se s tímhle vyrovnávala?

Já byla ráda, že mají děti už svůj život. I tak se hodně staraly, vždycky po chemoterapii, po operaci se mnou byly a střídaly se u mě. Ale nejhorší jsou takové ty noční depky, kdy si člověk říká: „Proč zrovna já?“ Naštěstí mám v rodině neuroložku, která mi pomohla nějakými antidepresivy – myslím si, že to mi hodně pomohlo. Hodně žen se tomu braní, ale určitě během nemoci je lépe být v klidu a pořádně se vyspat.

 

Většina žen měla nějaký větší problém před nemocí  a je potřeba se s tím pomalu vyrovnávat. Proto si myslím je tomu třeba trochu pomoci. Ale je to můj názor. 

 

 

Máte nějaké zvíře?

Já v té době měla kočku, kterou si pořídily ještě děti, než odešly z domova. Tu jsme měli osmnáct let, v nemoci mi hodně pomohla. Protože kočka byla pořád se mnou – měla radost, že jsem doma a polehávám, tak to se jí moc líbilo. Jmenovala se Barbucha, ale už je chudinka také v nebíčku. Bohužel onemocněla také rakovinou, ale dožila se požehnaného věku. Nakonec jsem jí pak pomohla tím, že jsem ji nechala utratit, když jsem viděla, že už jí není pomoci. U zvířat je dobré, že ta volba může být.

 

 

Když jste se poprvé dozvěděla, že máte rakovinu, že budete muset chodit na chemoterapie, pak třeba i pod nůž. Co vám pomohlo vnitřně se s tím vyrovnat?

Víte co, když se to dozvíte, tak máte pocit, že je konec světa. Pro mě bylo nepřijatelné, že bych přišla o prs – byla jsem rozvedená, bylo mi osmačtyřicet, přišlo mi, že mi život prchá, že už nikdy nikoho nenajdu, prostě že to bude hrozné. Naštěstí, jak mám v rodině tu lékařku, tak jsem hned šla za ní, vybrečela jsem se, ona mě docela povzbudila, řekla mi, že její „babička to měla taky, byla operovaná někdy ve čtyřiceti letech a žila až do pětaosmdesáti. Tak se koukej jít léčit, hlavně se šetři, nedělej žádnou fyzickou námahu a nemysli na to“. Moje dcera to zase řešila tak, že mě v tu dobu vůbec nikam nepustila samotnou, chodila se mnou na všechna vyšetření... No a když jsem chodila na chemoterapie, tak tam bylo tolik žen, že jsme si docela užily i legraci – a hlavně jsem zjistila, že v tom nejsem sama, najednou vám připadá, že si léčíte normální běžnou nemoc. Vidíte, že mnoho jiných to má také. Vidíte, že lidé mají už po chemoterapiích nebo po operaci a dál se normálně smějí. Vidíte, že každá má nějaké problémy, s jednou se manžel třeba rozvedl a tak... Já mám naštěstí docela optimistickou povahu, chápu, že depresivnější lidi to mají těžší. Ale opravdu nejhorší je ten první krok, začít.

 

Co mě hodně sebralo, byl ten nádor v plicích – to už jsem se vlastně rozloučila se životem, protože mi přišlo, že to nikdy neskončí. Byla jsem pak strašně ráda, že se problém tak rychle vyřešil, že mi doktoři řekli, že není zhoubný. Ta operace plic je nepříjemná, ale dá se přežít.

 

Našla jste si někoho?

Já už v té době měla takového kamaráda a vlastně ta nemoc naopak pomohla k tomu, že jsme se k sobě sestěhovali. A je to takový přítel-kamarád. My spolu neřešíme takové ty normální problémy, už se nesnažím být malicherná. Život je o něčem jiném, je důležité, abychom se radovali z každého dne, z každé chvilky, kdy se můžeme sejít.

 

Co byste vzkázala mladé ženě, která přijde kvůli rakovině o prs. Je jí třeba pětadvacet, přítel se s ní rozejde, ona se vidí každé ráno v zrcadle a připadá si ošklivá, připadá si jako zrůda...

Tak rozhodně aby nepropadala depresi. Protože není nikde napsáno, že musí žít až do konce života bez prsu – plastická chirurgie už je tak daleko, že dostavby prsu už nejsou nic neobvyklého. Většinou se dostavba dělá tak po dvou letech po onkologické léčbě. Tenhle zákrok je po rakovině plně hrazený pojišťovnou.

 

Řekla bych ale, že mladé ženy se s tím vyrovnávají daleko lépe – ani to tolik neřeší než třeba ženy ve středním věku. Některé se nad to povznesou, ale některé ne. Vadí jim to a nechají si dostavbu udělat i třeba mezi padesátkou a šedesátkou. Mladé ženy jsou většinou statečnější, chtějí žít pro děti...

 

Operace se dělá buď z vlastní tkáně –  žena nesmí být moc štíhlá, aby měli lékaři z čeho prso vytvarovat, nebo se dostavba dělá pomocí implantátů. Viděla jsem obojí a oba způsoby vypadají  moc dobře.

 

Takže určitě není důvod si zoufat! Samozřejmě, že každá žena toto prožívá úplně jinak, nechci tuto otázku nijak zlehčovat.

 

Něco víc o výstavě žen v klobouku Umíme žít na plno!

 

Klobouky jsou pro ženy po rakovině prsu nesmírně důležité, pomáhají jim v nemoci – zakryjí ztrátu vlasů. Navíc jim pomáhají změnit image tak, že je mnohdy nepoznávají lidé na ulici. Když se tyto ženy vrací do normálního života, tak jim pomáhají ke zvýšení sebevědomí, žena v klobouku je totiž opravdu dáma.

 

Výstava vznikala už počátkem roku, je součástí kampaně Umíme žít naplno!, která začala tím, že naše členky vyráběly klobouky, pak s nimi nafotil profesionální fotograf kalendář. Protože se fotografie povedly, nechaly jsme je zvětšit na veliké obrazy. K obrazům se přidaly další stovky fotografií žen v klobouku. „Ten úplně první klobouk, díky kterému myšlenka na výstavu i na kalendář vznikla, jsme dostali od výtvarníků Aleše a Báry Šeligových,“ dodává Hana Jírovcová, koordinátorka pražského MammaHELP centra.

 

Vstup je zdarma, ale podpořit MammaHELP můžete koupí kloboučku za 30 Kč. Pozvánku na výstavu najdete ZDE!

 

MammaHELP

 

Mamma znamená latinsky prso. Sdružení MammaHELP vzniklo v roce 1999  spoluprací primáře Václava Pechy a jeho pacientek. Založili centrum, kam mohla přijít každá žena, která onemocněla rakovinou prsu, nebo její rodinní příslušníci.

Dnes v něm pracuje již více než patnáct laických terapeutek, které jsou bývalými pacientkami se zvláštním proškolením..

V Praze je otevřeno je pět dní v týdnu, v ostatních městech jen od pondělí do čtvrtka. Přijít může každý – služby jsou bezplatné.

 

MammaHELP CENTRA  najdete na těchto adresách:

 

    MammaHELP CENTRUM Praha 3 - U Vinohradské nemocnice 4

    MammaHELP CENTRUM Brno - Nerudova 7

    MammaHELP CENTRUM Hradec Králové - Wonkova  432

    MammaHELP CENTRUM Přerov - Dr. Skaláka 1449

    MammaHELP CENTRUM Plzeň - Žlutická 1694/2

    MammaHELP CENTRUM Zlín - Lorencova 3791

 

Hlavním posláním MammaHELPu je pomáhat onkologickým pacientkám s rakovinou prsu, zlepšit jejich kvalitu života, a také prevence. „Chodíme  přednášet  do škol, úřadů a dalších institucí,vysvětlujeme ženám, kdy mají  nárok na vyšetření mammografem nebo sonografem. Pořádáme rehabilitační cvičení, jógu, odborné přednášky, arte dílny, sobotní vycházky, babince a týdenní ozdravné pobyty,“ říká Hana Jírovcová.

 

800180880 je bezplatná poradenská linka, kterou provozuje MammaHELP

- ve středu odpoledne je na lince onkolog

- v pátek odpoledne je na lince psycholog

 

Příspěvek MammaHELP centru můžete poslat na tel. 87777 pomocí dárcovské SMS ve tvaru: DMS MAMMAHELP

 

Hlídáte se, nebo doufáte, že se vám rakovina prsu vyhne? Znáte někoho, kdo kvůli rakovině přišel o prso? Půjdete na výstavu Umíme žít naplno!?

 

   
06.06.2008 - Zdraví - autor: Jakub D. Kočí

Komentáře:

  1. [14] dzeky [*]

    Také jem tím vším prošla o to horší pro me bylo že mi umřela maminka i babička na to amé potom onemocnel i manžel přežil já bojuji 10let mezi tím zemřel tchán na rakovinu plic a švagr na rakovinu hrtanu je to moc težké dzeky.

    superkarma: 0 09.06.2008, 11:44:51
  2. avatar
    [13] Léthé [*]

    ilčidlo: přesně tak . Po operaci nádoru v prsu beru život odlehčeně a hlavně neřeším pičoviny. Žiji a to je podstatné

    superkarma: 0 07.06.2008, 22:53:34
  3. avatar
    [12] ilčidlo [*]

    Byla jsem na operaci mozkového nádoru a ten byl naštěstí nezhoubný.
    Také mi bylo hrozně, ale už v nemocnici jsem si v duchu přehodnotila svůj život a nastavila jiné hodnoty. Mám větší radost z maličkostí a jsem š´tastná že jsem samostatná a že žiju

    superkarma: 0 07.06.2008, 16:30:25
  4. [11] Najáda [*]

    Prijdte se podivat, ta vystava fotek je az do konce cervna v Novomestske radnici v Praze - jsou tam stovky portretu veselych zenskych v kloboukach, nic tragickeho, plno usmevu a optimismu. Fakt jim to slusi! Odnest si muzete pernikovy nebo hadrovy kloboucek a mozna taky zacnete nosit klobouk, jestli k tomu nemate zatím odvahu... Najada

    superkarma: 0 07.06.2008, 13:53:43
  5. [10] Najáda [*]

    Ahoj Jakube,
    pozvánku na výstavu jsem na ZDE nenašla, neprokliklo se to nikam, ale třeba se to opraví - a ten prs, prosím, také...díky, Jana D.

    superkarma: 0 07.06.2008, 13:45:08
  6. [9] Jxxxxx [*]

    gerda:no vidíš, a mně se zase nelíbí to DYCINKY, takže když už píšeš kvůli tý gramatice, tak bych to viděla na slovo VŽDY

    superkarma: 0 07.06.2008, 11:05:18
  7. [8] soofii [*]

    gerda: nebuď měkká, tady bývají daleko lepší pravopisné hlášky

    superkarma: 0 06.06.2008, 14:37:45
  8. avatar
    [7] gerda [*]

    Jsem alergická na gramatický tvar PRSO. Dycinky jen PRS - 1. pád prs, 2. pád prsu....ten prs, nikoliv to prso, probůh.

    superkarma: 0 06.06.2008, 14:09:29
  9. avatar
    [6] Mylady [*]

    nedokážu si představit, že bych něco takového musela prožít.

    superkarma: 0 06.06.2008, 12:25:13
  10. [5] maajaa65 [*]

    Mé dvě kolegyně prodělaly stejné útrapy. Ta první ve 40 letech svůj boj prohrála , a druhá ač přišla o obě prsa stále bojuje, snaží se alespoň na částečný pracovní úvazek zůstávat s námi a žít....

    superkarma: 0 06.06.2008, 11:33:42
  11. avatar
    [4] duxi [*]

    Držím vám palce, jste statečná. Mám tři kamarádky, jedna přišla o obě prsa, ty dvě o jedno. Už zbývám jen já. Snad se mi to vyhne. Ty dvě jsou s tím smířeny a žijí naplno. Ta jedna se nesmířila,nechce o tom s nikým mluvit,což je zlé. Všem přeji další krásný život. Mohou se na mě obráti se vším.

    superkarma: 0 06.06.2008, 09:58:10
  12. avatar
    [3] shb [*]

    hrůza, držím pěsti a nikomu to nepřeju, sama bych to asi nedala musí to být opravdu hrozné říkám to pořád že ty hnusný prášky se projeví (možná už v další generaci- teď náctiletých nebo jejich dětí- pokud ty prášky berou) a musí se projevit, lidi dobrovolně zdegenerují...

    superkarma: 0 06.06.2008, 09:49:50
  13. avatar
    [2] bookcase [*]

    Paní Jírovcová, jste statečná, držím vám palce

    superkarma: 0 06.06.2008, 07:08:14
  14. [1] Peťuna [*]

    Hlídám se a doufám, že se mi rakovina prsu vyhne. Nechávám si prsa kontrolovat i od lékaře. O prs přišla kvůli rakovině moje maminka.

    superkarma: 0 06.06.2008, 06:34:54

Profil uživatele




Registrace nového uživatele | Zaslat heslo

Komerční tipy

Novinky

Dnešní vydání

Nové v rubrice

Nejčtenější články

Poslední komentáře

Fotogalerie

Partner rubriky

Ankety

Náš tip

Doporučujeme