Milovala jsem dlouho dva muže najednou. Nikdy jsem nedokázala říci, který vztah byl pro mne silnější, lepší, perspektivnější, které citové pouto bylo to "hlavní" a které pouze "doplňkové".

Ale zpět na začátek. Po letech manželství jsem potkala svoji první, neopětovanou lásku. Kdysi, ještě než jsem se vdala, tam nějaký jemný náznak sympatií byl, ale oba jsme byli nesmělí a než jsme si to stačili říct, tak on šel na vojnu.
Když se do práce (byla to tehdy obrovská totalitní fabrika, kde se všichni sice navzájem osobně neznali, ale od vidění ano) po dvou letech vrátil, tak já už studovala vysokou školu. Minuli jsme se. Po škole jsem se hned vdala, vzala jsem si kluka, s nímž jsem chodila už čtyři roky, spolu jsme zvládli nejednu krizi. Co na tom tedy měnit? Znali jsme se, nikdo jiný, kdo by mne přitahoval v době studií, v mém okolí nebyl. Takže jsem došla k závěru, že náš vztah je neotřesitelný ve svých základech. A byla svatba.

Jenže pak jsem narazila na svoji tovární platonickou lásku, tedy na Milana. Je vcelku vedlejší, za jakých okolností to bylo, protože, řečeno slovníkem červené knihovny, to bylo osudové setkání, mělo k němu dojít, jak jsme to oba nahlas před sebou ospravedlňovali, a hlavně se tomu nedalo odolat. Byl sám, takže na jeho straně žádná překážka nebyla.

Měla jsem ráda oba dva muže, ani jeden nehrál v tu dobu v mém životě vedlejší roli. A oba dva o sobě věděli. Někdy jsem si říkala, jestli je to vůbec možné, pod dojmem starých a možná osvědčených mouder, že srdce přeci patří pouze tomu jednomu jedinému. Jenže když oni se tak dobře doplňovali...

Když se na to dívám s odstupem času (dlužno dodat, že jsem se po x letech s Milanem rozešla a pak jsem se teprve rozvedla), tak v tom nepatrný rozdíl přeci jen vidím.
S milencem jsem byla víc dítě, s manželem zase dospělá ženská. Bavilo mne obojí. Ale proč by se měly tyhle dvě role v určité životní etapě vylučovat? A když se nevylučovaly, tak proč je nenaplnit? Se dvěma muži. Jeden byl víc dítě, druhý víc dospělý...

Časem to ale začalo být únavné a stereotypní. Uvědomila jsem si, že mi manžel toleruje milence, což asi není normální, a zjistila jsem, že mu to vlastně tak vyhovuje, protože má víc času na sebe. Ano, nastalo tam odcizení. Aby ne... A soucit byl pryč. Jeho tolerance ovšem taky.
A milenec? Ten dospěl k závěru, že jsem pro něj neperspektivní partnerka, když se nechci rozvést, a začal hledat nové ženy, takové ty perspektivní, rozhodné a možná hlavně vdavekchtivé.
Možná se vám stalo něco podobného, možná naopak kroutíte hlavou, že jsem ženská, která nevěděla, co chce. Možná vám může připadat, že jsem obyčejná nevěrnice, která svůj sexuální úlet nazývala láskou, ale já vím, že to tak nebylo... Tehdy jsem to vnímala jako takzvanou Sophiinu volbu...

Se svolením své přítelkyně napsala

Reklama