Dobrý den krásné ženy,
víte, já si o otázce plastiky myslím svoje, a to následující:
 
Je spousta lidí, kteří si myslí, že když půjdou na plastickou operaci, tak je všechno v pohodě a brnkačka". Nikdo z nich netuší, do čeho vlastně jdou, i když jim lékař vše vysvětlí. A mnohým to nedojde ani na operačním stole. Dalo by se říci, že vlastně dost dobře nechápu ty, kteří něco takového podstoupí jen tak, z pouhého rozmaru svého, nebo pro rozmar někoho jiného. Samozřejmě, pokud je pro někoho plastika nutná ze zdravotních důvodů, tak je to něco jiného.
Při léčbě vrozené vady jsem MUSELA podstoupit několik takových operací. A proto mám zážitků více než dost. Pro představu jich zde pár uvedu.
 
Ve 14 letech, tedy v době bující puberty, mi dávali kostní štěp z mé vlastní kyčle na úpravu tvrdého patra. Vše v celkové narkóze, to bylo v pohodě. Ale bohužel už mi nějak opomněli říci, nebo vysvětlit, že po probuzení budu nějakou dobu odkázána na invalidní vozík. Takže pro puberťačku" dost velký šok a problém. Samozřejmě, že mi potom došlo, že to nebude nastálo, ale ten počáteční šok, když jsem se nepostavila, nohu vlastně ani neovládala a přivezli vozík, byl hrozný. Na vozíku jsem strávila 14 dní a pak se učila chodit. Dnes už můžu s úsměvem říct, že úspěšně a že nejhorší ze všeho bylo dostat se s vozíkem na WC a manévrovat tam :-).
 
Po ukončení fyzického vývoje mi naplánovali plastické operace obličeje. Jasně, jako velký hrdina jsem se dostavila do nemocnice, že tedy jdu na tu operaci. Věděla jsem, že se jedná pouze o několika hodinovou záležitost a že ještě ten den budu doma, takže jsem opravdu byla v naprostém klidu až do chvíle, kdy mi sestřička oznámila, že ta předchozí operace se malinko protáhla, ať se jdu zatím najíst. Nějak se mi neslučovalo jídlo s narkózou, a proto jsem se zeptala, jestli to myslí vážně, že před narkózou se nejí. Dodnes nezapomenu na tu větu: My nepracujeme v narkóze, pouze vám to lokálně umrtvíme."
Tak v tu chvíli jsem zažila zatím svůj první a zatím zároveň i poslední hysterický záchvat. Spustila jsem, že nikam nejdu, že mne tam nikdo nedostane, že je to dobré tak jak je, že se raději smířím s tím, než jít pod kudlu bez narkózy. Kdyby tehdy nebylo mého otce, který na mne v tu chvíli dost hlasitě houknul", tak bych byla schopna odejít a už se nevrátit. Naštěstí jsem zůstala. Ta první operace nakonec nebyla tak hrozná. Dalo se to v pohodě vydržet, cítila jsem jen malování, kdy si pan doktor nakreslil, co kde přesune a co kde odstraní (fialovou vodičkou na afty), tu první injekci a pak už nic, jen tlak, tahání a škubání. Za půl hodiny bylo hotovo. Pak jsem si jen odpočala na lehátku a jela domů.
Takže mi po roce, kdy se vše ustálilo, jak mělo, naplánovali druhou operaci. Věděla jsem již, do čeho jdu, a byla jsem poměrně klidná. Ale ouha, jestliže první jsem skoro necítila, tak druhou a všechny další (celkem jich bylo 10) jsem si užívala". Lokální anestezie se díky každému dalšímu zásahu, novým jizvám a srůstům hůře a hůře ujímala a působila vždy na menší a menší část operovaného místa, takže museli přidávat, a někdy už nezabírala vůbec. Mé štěstí bylo, že operace trvaly tak od 10 do 30 minut a tělo má vlastní obranu proti bolesti, zvládla jsem je všechny. Jen už se přidaly příšerné pooperační bolesti, v několika případech se jednalo i o zásah do kosti, a také horečky. Proto se nasadily léky na snížení horečky a zároveň i na obnovu srážlivosti krve, na zmírnění bolesti a na spaní. Naštěstí, jak se zdá, nezanechaly žádné stopy.
A aby toho nebylo málo, tak tampony, kterými jsem měla vyztužený nos až po čelo, a náplasti, které jsem měla přes polovinu obličeje, příšerně svědily. Jak je všeobecně známo, lidé se sádrou používají pletací jehlice a já používala párátka na to, abych se mohla poškrábat. Veškeré zásahy se, naštěstí, prováděly uvnitř nosu a zvenku mi tedy nic nebránilo. Vždy jsem se těšila, až mi všechno zase vyndají a odstraní a já se budu moci normálně umýt (hlavně tu aftovou vodičku).
Také jsem jednou na operaci, kterou jsem měla objednanou na 10. hodinu dopolení, čekala do 15 odpoledne. Je fakt, že pak už mi nevadilo vůbec nic. Nervy mi dávno odpochodovaly, už jsem byla otupělá.
 
Jak vidíte, mám zážitků více než dost a ne vždy příjemných. Kdyby mi teď někdo nabízel plastiku čehokoliv, tak ho pošlu do... Ani slyšet.
 
A proto se divím všem, kteří nemusí, že se nechávají řezat a ještě za to platí

Posílám jednu fotku z těch dávných dob
 
Julie75
Milá Julie,
děkuji za příspěvek i fotografii.
Chápu, že to pro vás bylo traumatizující, ale jak asi víte, zážitky jsou nepřenosné.
O plastikách (a samozřejmě i těch nepovedených) toho bylo napsáno dost, a stejně mají kliniky, které se zabývají estetickou medicínou, stále narváno. Kdo to nezažije na vlastní kůži, stejně neuvěří, a nebo mu to utrpení stojí za to.
Reklama