Život se ne vždy vyvíjí podle toho, jak si jej naplánujeme. Irena (26) se během půl roku stala dvojnásobnou maminkou a manželkou. Musela si totiž vzít svého vlastního švagra.

„Moje o deset let starší sestra měla dvě děti, fajn manžela a plánovala, co všechno se svou rodinou stihne. Moc toho ale nebylo. Ve třiceti ji srazilo auto a ona zemřela. Z apatie se po téhle hrozné tragédii nejrychleji probrala naše maminka, která byla vždy nesmírně praktická. A začala řešit, co bude s jejími vnoučaty. Švagr by se o ně dokázal postarat, o tom asi nepochybovala. Obávala se ale něčeho jiného. Že si najde novou ženu a ona děti možná už nikdy neuvidí. A tak dostala nápad, jak to vyřešit,“ vypráví Irena o událostech, které převrátily život naruby nejvíce právě jí.

rodina

Bylo jí tehdy jednadvacet a zatím měla jediný plán - dostudovat. Jenže maminka rozhodla jinak. „Přišla s dokonalým plánem. Tam mu alespoň říkala. Nám ostatním ale připadal dost zvrácený. Měla jsem se provdat za svého švagra a jejich děti, roční Adélku a čtyřletou Klárku, adoptovat! Bylo to jako z nějakého nepovedeného filmu, ale ona byla jiného názoru. Tak dlouho na nás naléhala a psychicky vydírala, že dosáhla svého. Možná měla pravdu. Možná by si i moje sestra přála, abych její děti uchránila před bůhvíjakým osudem, kdyby si švagr vybral špatnou ženu… Nebo aby bez matky nestrádaly, kdyby si nevybral vůbec. Mě navíc dobře znaly a byly na mě zvyklé. I s jejich otcem jsem skvěle vycházela,“ přemítá Irena.

Svatba byla už jen formalita, žádné bílé šaty ani hostina. Také adopce dětí proběhla bez problému. Irena se zprvu sice snažila ve studiu vysoké školy pokračovat alespoň dálkově, ale po roce vzdala i to. Nové povinnosti, na které nebyla zvyklá, ji vytěžovaly až příliš.

Dnes jí holčičky říkají mami, i když ta starší z nich ví, že je to ve skutečnosti jinak. „Už je to pět let, co se o ně starám. S Mirkem, jejich otcem, spolu ale nic nemáme. Příčí se mi spát s člověkem, který miloval mou sestru. Ani on by o to asi nestál. Žijeme vedle sebe jako přátelé. A mně to ani nevadí, nikdy jsem neměla potřebu běhat za chlapy. Jen si ale občas říkám, jestli budu mít někdy i vlastní dítě. Nebo je zkrátka mým osudem obětovat své štěstí výchově neteří? Uvidíme, co bude za pět, šest let…,“ krčí Irena rameny.

Čtěte také:

Reklama