Dva roky věděl pan Zbyněk o nevěře své ženy a dva roky z lásky k ní mlčel. Když se mu konečně přiznala, odpustil jí. Manželství se nerozpadlo.

man

Příběh paní Mileny a jejího manžela asi mnohé z vás těžko pochopí. Pochybuji, že jednání pana Zbyňka budou schopni cele vstřebat i mnozí muži. Přesto jeho trpělivost, kterou možná mnozí nazvou zcela jinak, zachránila manželství před rozpadem. Manželství, které za to zřejmě opravdu stojí.

Takto svůj příběh ve svém e-mailu vypráví paní Milena:

Seznámili jsme se na střední škole ve třeťáku. Zbyněk byl můj první. Byli jsme denně spolu ve škole a pak vlastně i odpoledne a později i večer. Uprosila jsem maminku, aby se směl Zbyněk k nám nastěhovat. Od chvíle, když jsme se zamilovali, jsme vlastně byli jeden bez druhého jen jednou, a to když jel Zbyněk na čtyři dny do Tater.

Po maturitě jsme se nastěhovali do nového bytu v Příbrami. Byla jsem šťastná a on také. Začal pracovat v jednom podniku s výpočetní technikou v Praze, takže dojížděl, a já dostala místo na Městském úřadě v kanceláři. Trávili jsme spolu večery, dovolené, víkendy. Ani nás nenapadlo, že by to mohlo být jinak. Jeden bez druhého ani ránu.

Když jsem otěhotněla, měl nepředstavitelnou radost. Narodila se nám dcera Lenka. Měla jsem veliké zdravotní problémy, vlastně celé šestinedělí a pak ještě půl roku. Bral si dovolené, paragrafy, nikdy mi nic nevyčetl. Všichni známí, kamarádi, obě rodiny měly náš vztah za pohádkový. My také.

A pak se to stalo…

Vzala jsem práci na čtyři hodiny denně a dala jsem malou do školky. Měla jsem radost, že zase můžu po třech letech mezi lidi. Byla to spediční firma a já pracovala v odbytu. Jednala jsem s lidmi a často se vídala s řidiči. Tam jsem poznala Pavla. Nadbíhal mi. Hodně. Líbil se mi, ale doma jsem měla Zbyňka, který se přímo ukázkově staral o Lenku, o mě, o všechno. Když jsem se zdržela, vyzvedl malou a šli třeba do parku. Já si nemohla vůbec na nic stěžovat, a přesto jsem si nakonec s Pavlem začala.

Zbyněk nic netušil, když jsem čím dál častěji volala domů, že přijedu později. Bez řečí vyzvedával malou, a dokonce na mě čekal s večeří, zatímco já trávila čas po projížďkách s Pavlem, později i u něho doma.

Poprvé jsem nepřijela na noc domů. Manželovi jsem řekla, že jedu odvézt podnikové auto do Vídně a že tam přespím v hotelu. Neměl s tím problém. Napadlo mě, že tohle by šlo praktikovat častěji. Praktikovala jsem to tři čtvrtě roku. Vztah s Pavlem nabral na síle tak, že jsem začala přemýšlet o rozchodu. Snad stokrát jsem se chytala to Zbyňkovi říct a stokrát jsem to vzdala.

Pokaždé, když jsem řekla: „Potřebuji s tebou mluvit,“ vždycky si sedl, usmál se na mě a řekl: „Jsem připravený.“Trvalo to další rok. Nenašla jsem odvahu toho dobrého člověka, který mi nikdy neřekl křivé slovo, ranit.

Začala jsem se viditelně trápit. Nebyla jsem schopná se Zbyňkem spát. Chápal mé výmluvy i pozdní příchody, chápal i služební cesty. Pavel mě tlačil do rozvodu a já nevěděla, jak dál. Až jsem musela doopravdy odjet. Vyřizovala se závěť po babičce. Ten den, když jsem odjížděla, jsem byla na Zbyňka nepříjemná. Nikdy se nehádal. Jen mi řekl, že teď nebudeme nic řešit, že bych jela naštvaná a něco by se mi mohlo stát. Ta jeho svatost mně začínala lézt i na nervy.

Po cestě zpátky jsem bourala. Nebylo to nic vážného, ale auto bylo nepojízdné. Zůstala jsem ve dvě ráno na cestě z Domažlic do Příbrami. První, komu jsem volala, byl Pavel, který za dobu našeho vztahu opustil spediční firmu a začal podnikat v autodopravě a měl odtahovou službu.
Řekl mi, že nemá, koho by mi poslal, a sám že je nachlazený, že musím počkat do rána. Doporučil mi stopa a hotel. Brečela jsem.

Zavolala jsem Zbyňkovi, i když mi to bylo hodně trapné. Zbyněk vzbudil kamaráda, malou odnesl k sousedce a bez jediného slova automaticky jel v půl třetí ráno skoro sto kilometrů pro mě i pro auto. Ten den mi došlo, co vlastně dělám a komu.
Cestou zpět jsem usínala. Stihla jsem mu ale říct, že bych s ním ráda mluvila. Řekl tu svoji obvyklou větu. Došlo mi a vrátilo se všechno, co jsem mu provedla, a rozbrečela jsem se. Strašně jsem plakala. Byla jsem rozrušená, ospalá, zklamaná a cítila jsem se strašně bezcenná.

Tak báječného člověka mám vedle sebe a s takovým blbem mu ubližuji dva roky! Teď za to potrestám sama sebe. Řeknu to Zbyňkovi a nechám ho, ať mě opustí. Nezasloužím si nic jiného. Budu sama. S Pavlem jsem se totiž rozhodla skončit hned ráno. Udělala jsem to. Řekla jsem Pavlovi, že s ním už nikdy nechci mít nic společného, že je konec a že je to moje pevné rozhodnutí. Začal se omlouvat, že byl v noci rozespalý a tak. Vysvětlila jsem mu, že to není jen o tom, že miluji svého muže. A tak mi sdělil, že jsem kráva.

Zbyňka jsem si posadila do kuchyně naproti sobě a nenechala ho říct ani to jeho „jsem připravený“. Všechno jsem mu pověděla. Úplně všechno. Od začátku až do konce.

Čekala jsem cokoli, byla jsem, jak on říkal, připravená, ale udělal něco, na co jsem opravdu připravená nebyla. Řekl mi jen „JÁ VÍM.“

Nechápala jsem.

„Jak víš? Jak jako víš? A jak dlouho víš?“
„Téměř od začátku to vím. Vím o služebních cestách a vím, kdo to byl.“
„Proč jsi mi proboha něco neřekl, proč jsi mě neusvědčil, proč jsi mě nevyhodil, neopustil, neseřval…??“

Protože Tě mám rád.“

On prostě čekal, jestli to udělám já, nebo jestli to přejde. Jak mu muselo být, když jsem ho lakovala služebními cestami i uzávěrkou a jezdila domů k Pavlovi, jak se cítil pokaždé, když jsem byla přiopravená mu to říct, jaká jsem pitomá a nemorální… on dva roky mlčel, a já?

Je to už pět let zpátky. Svého muže miluji víc než kdy před tím a cítím, že mu pořád něco dlužím. On o tom nemluví, nevyčítá.

Druhý takový už se nenarodí.

Reklama