Je to asi deset let zpátky, bydlela jsem se svojí babičkou. Byl konec zimy a já se docela slušně rozstonala. Teploty ale klesly, všechno se zdálo, jak má být, jen kašel zůstával. Nejvíce nabíral na intenzitě večer, kdy jsem se nebyla schopna ani jednou nadechnout bez toho, abych nedostala šílený záchvat dalšího dusivého kašle. Bylo to nekonečné, hlava mně brněla a nic nepomáhalo. Spávala jsem tenkrát na gauči v obýváku, kde babička každý večer sledovala televizi. No ani nemusím dodávat, že z televizního vysílání babička neměla vůbec nic, divím se, že to vůbec ty čtyři dny vydržela. Pak jí asi došla trpělivost, ale určitě se jí mě zželelo, tak přišla za mnou, že mi pomůže. Nakrájela plátky uzené slaniny, pokladla mi to na celý hrudník, zamotala hadrem, igelitem a ještě ručníkem a takhle zabalenou mě na noc uložila. Tvrdila, že to určitě pomůže. Ráno mě probudil šílený zápach  slaniny (byla domácí, naložená v česneku - no co vám mám povídat), peřiny byly načichlé, všechno bylo strašně cítit a já se s úlevou svého zábalu zbavila a čekala na večer, co se bude dít. Jen jsem babičce oznámila, že je strašně hodná, ale podruhé už to opakovat nebudu. Z toho pachu se mi opravdu dělalo špatně. A světe div se, večer jsem ještě sice občas zakašlala, ale to už opravdu byl jen nepatrný zlomek toho, kdy jsem kašlala tři hodiny v kuse, a babička si konečně mohla vychutnat večerní program. Já jsem sice měla ještě dalších 14 dní pocit, že stále citím uzenou slaninu, ale byla jsem ráda, že mi to pomohlo. Přiznám se ale, že od té doby jsem tuto metodu nikdy neopakovala a při krájení slaniny si na to vždycky vzpomenu.
 
niagára
Milá niagáro,
já to znám zase se sádlem nebo olejem.
Reklama