Reklama

 

No to mi redakce zase dala ránu. Včera jsem byla ponořená v hluboké depresi, že i to moje poslední ptáčátko holátko vylétá z hnízda, a dnes je škola téma dne. Představte si nebohou matku, jak do světa vypouští toho malého, bezbranného naivního tvorečka (180 cm) a nemůže zabránit nástrahám, které ho čekají.

 

Když jsem šla do první třídy, bylo to v pohodě. Číst jsem uměla od čtyř let a prvního půl roku to bylo pro mne docela nůďo. Učitel po zjištění, že ohledně čtení mě nemá co učit, rezignoval a přestal mě vyvolávat. To je to nejhorší, co se může stát.Na půl roku jsem se stala pozorovatelem, který zcela nechápal koktající slabikující spolužáky, protože je to přece tak snadné, že jo, když už se to umí. Během hodin jsem si četla pod lavicí, malovala a vymýšlela samé nepravosti. To teda není dobrý základ pro úspěšného studenta.

 

U svých dětí jsem se rozhodla, že je učit číst, ještě než vyrazí do školy, nebudu. Nejstarší dcera sice písmenka znala od dvou let, kdy za námi chodila s novinami a ptala se na význam těch černých nesmyslů a jednu paní uvedla málem v mdloby, když u parkoviště z kočárku ukázala prstíkem na značku a zazpívala: “Maminko, hele,   P „. Myslím, že se paní ohlíží ještě teď.

 

S mladší dcerou to nebylo jednoduché, protože paní učitelka ani po třech letech její výuky nepoznala, že je dcera dyslektik, a snažila se mne utěšovat, že slabší duševní úroveň mého dítěte zas není tak strašná věc. Do poradny nás neposlala, a tak jsme se tam poslali sami. Tam nás ubezpečili, že dcera je v lehkém inteligenčním nadprůměru a slabou duševní úroveň má paní učitelka. Dcera letos úspěšně odmaturovala, ale celou dobu jsme zápolili s tím, že si moc nevěřila.

 

Synek po neúspěšném pokusu studovat první třídu dálkově, byl po celou dobu na základce „na odstřel“. Pravděpodobně podle jeho žákovských knížek jednou sepíšu úspěšný román s názvem „1000 pokusů, jak přivést učitele i rodiče do blázince“ nebo „Polepšovna – má budoucnost!“. Vzepjal se až v druhém pololetí deváté třídy, ale to jsem už jednou psala.

 

A teď mě opouští. Dnes odjíždí na internát, aby se úspěšně vymknul z mého dohledu, a já se cítím, jako když kočce berou mladé. Vím, že s tím nic nenadělám, ale vzhledem k tomu, že to je poslední potomek, který byl přes týden doma, děsím se toho, že zůstaneme s manželem jako na začátku manželství. Ne, že bychom neměli koníčky, nebo o čem se bavit, ale nevím co s mým duševním rozpoložením.

 

Že by mi konečně došlo, kolik mi je? Prosím zavřete dveře – už tam v dálce juká padesátka!

 

Vikina007

 


 

Milá Viki, děkuji moc za příspěvek! Koukám, že ani pro tebe, jako pro maminu, nebyla škola procházkou růžovým sadem... Nu, jsem ráda, že v tom nejsem sama. A s budoucností si nelam hlavu... možná tě teprve čekají ty nejúžasnější roky života. Moc Ti to přeji ;o)

 

Krásný den Vám všem přeje editorka dne