„Čau vo.., jak se máš?“ „ Ty vo.., jde to, a ty?“ „Ty vo.., na ho…“ Tak toto není rozhovor dvou vykastrovaných býků, ale dvou mladých nevykastrovaných mužů. Možná, kdyby znali pravý význam tohoto oslovení, tak by se tak ani netitulovali. :)

Každý člověk si občas uleví. Ne všichni mluvíme jako kniha. V období puberty naše slovní zásoba nabírá na vulgaritě, a to nejen u chlapců, ale i u děvčat, ty jsou častokrát ještě horší.

S přibývajícím věkem vykastrovaných býků a pánských a dámských přirození v našem slovníku ubývá, hodně záleží také na inteligenci dotyčné osoby. Horší však, když se zamiluje v podstatě slušná holka do kluka, který pro sprosté slovo nejde daleko a nepřestává ani po narození dětí.

f

Příběh Romana a Adély

Roman vždycky mluvil jako dlaždič. Ale to Adéle nevadilo, sama ve svých sedmnácti nemluvila právě spisovně. I z ní občas nějaké to ku… a pi.. vypadlo, i když jí to šlo přes pusu těžko. Ale vedle Romana si připadala jako hrdinka.

Roman byl krásný, urostlý kluk, zapálený fotbalista. Tam těch nadávek při utkání padalo! Milovala ho, zbožňovala, a nakonec si ho i vzala. Když se „uklidnila“ a stala se z ní maminka dvou roztomilých kluků, přestala i sprostě mluvit. U nich doma se nikdy sprostě nemluvilo, neviděla v tom nic přínosného. Navíc si uvědomovala, že vulgarita u ženy je mnohem horší než u muže.

Dokud byli kluci malí a jejich táta na dvoře občas nějaké to slovo vypustil, nevadilo jí to, ale když začali kluci chápat, odezírat a mluvit, a malý Románek přišel za maminkou do kuchyně s hlasitým kuva, kuva, byl čas zasáhnout.
„Romane, neměl bys před dětmi mluvit tak sprostě.“
„A od kdy ti to vadí?“
„Prostě jsi moc vulgární, nechci, aby tak kluci mluvili. Víš, že všechno po tobě opakují.“

Roman se chvíli držel, ale stačilo jedno místní fotbalové utkání a už zase přišel domů se slovy:
„Ku…, ty čů..ci to zase pos… Do pí.., máme po poháru.“

A kluci? Ti jen tatínka tiše pozorovali a vtloukali si ona nová slůvka do hlavičky.

Čtěte také:

Reklama