Když jsem v pátek přijela do Varnsdorfu, bylo právě kolem osmé večer a zatáhlo se. Kolem desáté začalo silně pršet. Do rána to vypadalo, že se ze shora řítí kýbly vody bez ustání. Déšť neustával. Nikdy by mě nenapadlo, že poklidná říčka Mandava… voda je strašná – horší než oheň…

Okolo jedenácté jsem se oblékla a jela jsem se podívat na můstek, jak vypadá Mandava, protože jsem měla nepříjemný pocit. Hladina v tu dobu byla mnohem výš než předešlý večer, ale stále zbývalo hodně místa.

k

Říkala jsem o tom Radkovi.

Pravil, že nepamatuje, že by ve Varnsdorfu byla někdy nějaká velká voda.

„Snad z doslechu to vím, ale pak se právě udělalo to koryto takhle hluboko, neměj strach, tady se nic nestane,“ uklidňoval mě.

Při pohledu na to stejné místo za dvě hodiny nepřetržitého deště už ale znejistěl.

„Jestli bude, Radku, furt takhle pršet, tak to přeteče, bojím se.“
„Neboj se.“

 To bylo kolem čtvrté odpoledne.


V šest hodin už Radek stěhoval v Matyldě věci ze spodní části do vyššího patra.

kk

Mandava, přestože koryto pod Matyldou má dobré tři metry do hloubky, dosahovala již jen půl metru pod zídku.

kkk

Na můstek, kde jsem stála ještě před pár chvilkami, už jsem se teď vstoupit bála.

hh

V tuhle dobu s velikou obavou sledovalo Mandavu na jiných místech mnoho dalších očí. Lidé postávali s deštníky u okrajů, kde zbývaly centimetry.

Přímo před očima stoupala voda a nebylo žádné síly, která by ji dokázala zastavit.

Cítíte bezmoc, pasívně přihlížíte, jak si živel bere majetek vašich známých a přátel. Lidé najednou hovoří o mrtvých jen o pár vesnic dál...

kkkk

Cvikov evakuoval dětský tábor, německým kolegům vyjíždí místní hasiči pomoci vyprostit lidi z vlaku, na který právě spadl strom.

Všechny zprávy, stoupající hladina, první stavení pod vodou, to všechno a do toho neustávající déšť se na člověka valí tak rychle, že to jeho vědomí těžko stíhá zpracovávat.

l

kl

Nevíte, co dělat, jak pomoci…

Vzpomněla jsem si, že moje dcery jsou na cestě k nám, když jsem se dozvěděla, že silnice na Varnsdorf je uzavřená.

Hned jsem jim volala. Byly právě za Lípou. Naprosto netušily, co se tu děje.

Když je policie a zátarasy nevpustily přes Mýto dál, jeli jsme pro ně horem přes les a Horní Podluží. Zpátky už totiž také nemohly.

hu

fg

Hrozná noc a ještě horší ráno

Ještě jednou jsem se po té, co jsem měla alespoň holky v bezpečí, jela podívat, jak to vypadá s vodou. Byla tma.

Tam, kde jsem před tím stála a fotila obrázky, které jsou v článku výše, už neexistovala cesta ani můstek, kde jsem stála.

Těžko budu pocity popisovat, ale těm, kterým vzala voda všechno, co měli, asi není moc co říkat.

Celou noc jsme telefonovali přátelům a známým, brečeli jsme spolu s nimi a věděli, že pro ně nemůžeme v tu chvíli naprosto nic udělat.

„Hned ráno přijedeme,“ slíbili jsme. Nikdo nespal.

Pohled ráno z okna na první pohled sliboval hezký den. Od hezkého měl ale hodně daleko.

Vzali jsme útokem obchody. Nakoupili balenou vodu, rukavice, hadry, kýbly, mopy, savo a jiné čisticí prostředky a spěchali za známými.

Jedním slovem – spoušť.

Nebudu se vypisovat s tím, co jsem viděla, ani jak člověk jen brečí, protože to znáte ze zpráv a jsou místa, kde nezbylo téměř zhola nic.

Jen bych ráda z tohoto místa a prostřednictvím tohoto článku požádala: 

Ať už se chystáte sem na sever, nebo třeba na jiná postižená místa, vezměte si lopaty, košťata, kupte vodu a jeďte místo fotografování těm lidem pomáhat!

Prosím za Chrastavu, Hřensko, Novou ves, Raspenavu, Mníšek, Benešov nad Ploučnicí a další a další – potřebují každou ruku, ne foťáky!

h

hr3

Hřensko


chr

Chrastava

Je to strašně jednoduché, stačí zavolat a říct jen, že chcete pomoct.

Tady je číslo: 222 350 830.

My například jedeme všichni o víkendu, místo koupání, do Hřenska.

Reklama