Když se řekne "sestra" vybaví se mi ta malá holčička, kterou jsem, jako o dva roky starší, bránila kdykoli se na ni někdo křivě podíval. Zakázala jsem svému podvědomí, aby si vybavilo ten zbytek, bohužel ale nemůžu poručit svým snům a tak mě na tohle téma neustále pronásledují noční můry. Budím se ubrečená a zpocená strachy pak zírám do dětské postýlky, na prcka který ve svých třech letech naštěstí netuší, co život může přinést. Doufám, že on to jednou zvládne lépe, než ta malá, roztomilá holčička, která mě provázela celé dětství.

Sestře bylo 15 let, když šla na školu vzdálenou od místa našeho bydliště a aby nemusela dojíždět, rozhodlo se, že bydlet bude u dědy a babči v Praze, kde měla studovat. Oba byli hodně staří a neuměli si příliš poradit s jejím temperamentem. Nastala léty omletá klasika: mladá holka z malého města a skromných finančních poměrů začala objevovat velkoměsto a jeho možnosti, staří prarodiče nebyli dost ostražití, aby včas rozpoznali příznaky blížící se katastrofy.

Kamarádky, které ji učily, jak být in, přítel, který ji bral do drahých restaurací, nakupoval oblečení za tisíce a nad několikátou lahví vína ji družil se svými kamarády... tohle se stalo středobodem jejího vesmíru. Vždycky měla ráda mužské a drahé věci, které jí tenkrát nemohl doma nikdo dopřát a tak se vlastně ani nebránila.
Víno jí zachutnalo stejně jako přízeň a vděčnost mužů, vyjadřovaná drahými dárky a proč si neužít, když je přece mladá jen jednou. Jakékoli domlouvání brala jako závist a dál pokračovala v zaběhnutých kolejích. Jen s tím rozdílem, že místo relativně normálních mužských se po jejím boku stále častěji objevovali arabové, často i ukrajinci, nakonec i stejně opálení, ale daleko méně exotičtí obyvatelé naší republiky. Školu dochodila spíš zázrakem, v té době už prarodiče stále častěji nacházeli různě ukryté prázdné lahve od alkoholu a cesta do pekel se otevřela dokořán, bohužel už byla plnoletá a něco s ní udělat prakticky nešlo.

Kdo nezažil, nikdy úplně nepochopí, jaká bezmoc, zklamání a strach tohle provází. Noci, kdy nepřišla domů, nebo dorazila totálně pod obraz, pak chvíle, kdy jsme ji pozvracenou, uválenou, špinavou a totálně opilou našli spát u sklepa... Snaha o domlouvání, několik cest do Bohnické léčebny, ze které pokaždé odešla po pár dnech. Když je vaše dítě plnoleté, nedonutíte ho k ničemu, když samo nechce, i když jde očividně o jeho dobro a vlastně i o život. Když jsem sestru našla v bezvědomí a volala záchranku, zažila jsem chvíli, kdy jsem se styděla víc, než kdy v životě, když mi sympatický lékař vysvětloval, že je jen zpitá pod obraz a ráno se z toho probere... Člověk to odmítá vzdát a dál věří na zázrak, věří plačtivým slibům a snaží se zapomenout na zlá slova, vychrlená pod vlivem. Na noc, kdy jsem ji po několika dnech, kdy o ní nikdo nevěděl, hledala po zašlých pajzlech a kolem hlavního nádraží, mezi lidmi, které spíš než člověka připomínali odpadky, nikdy nezapomenu. Nakonec její návrat následoval po telefonátu od kolegy našeho táty, který ze soudržnosti s kolegou policistou, sestru při razii na jedno z nejhorších feťáckých doupat v Praze nesebral, ale odvezl domů. Dnes nevím, jestli to bylo dobře, tenkrát jsme mu byli vděční. V tu dobu už dlouho nepracovala, nechala se živit od náhodných známostí a nám už konečně docházelo, že tohle nikam nepovede. V tu dobu byli rodiče na pokraji zhroucení, já málem potratila a tisíckrát omleté sliby už v nás přestávaly vzbuzovat naději. Rozhodli jsme se, že končíme, i když to pro všechny bylo hrozně těžké.

Po týdnu sestra volala, že má rakovinu.  V tu dobu už jsme byli všichni na zhoucení a tahle zpráva nám příliš nepřidala. Dotáhli jsme sestru na vyšetření u známého odborníka, povedlo se nám ji udržet střízlivou a kolektivně jí dodávali naději a útěchu. Jak už asi tušíte, rakovina se nekonala, šlo o dlaší výmysl, jak z nás vytáhnout soucit a peníze, zjistilo se ale, že má naprosto zničená játra a žloutenku typu C. Léčit se odmítla, po návratu z nemocnice zmizela a s ní i několik tisíc, kterými jsem se ji ve snaze přivést jí na jiné myšlenky pochlubila, kolik se mi podařilo našetřit na výbavičku pro mimčo.

Od té doby uběhly asi čtyři roky, sestře je 24 let a ozvala se jen několikrát. Pokaždé s prosbou o peníze. Zašla jsem s ní na nákup základních potravin, hotovost jí do ruky dát nemohu, okamžitě by ji utratila za litry vína, nebo vodky, které teď každý den potřebuje. Z krásné holky, která na sebe dbala až přehnaně, se stala vyžilá troska, plná boláků. I když je to smutné, ruku ji nepodám a jakémukoli fyzickému kontaktu se důsledně vyhýbám, bohužel nechci chytit některou z nemocí, které na své cestě životem stačila posbírat. Malého viděla dvakrát a z dálky, nechci, aby s ní přišel do kontaktu. Rodiče už s ní nejsou ve styku vůbec, konečně přišli na to, že zničí nejen sebe, ale i je. Vzdát to, bylo asi nejtěžší rozhodnutí jejich života a v tu chvíli oba zestárli o několik let. Díky alkoholu ztratila svůj život, o kterém doktoři tvrdí, že se jí drží už jen zázrakem a nás odsoudila k čekání, na neodvratné, na konec, kterému jsme nedokázali zabránit.....

Mám tříletého syna a jak už jsem v debatách pod články psala, jsem přesvědčená o tom, že zákazy nic neřeší. Chci ho v budoucnu seznámit se všemi důsledky, které sebou alkohol přináší a nedělat z něho cosi zajemného, zakázaného a tím pádem lákavého. Zároveň mu ale nehodlám zametat cestičky, z téhle bolestné zkušenosti už vím, že snad jediný způsob, jak tuhle hrozbu utnout v začátku, je nechat dítě nést důsledky svého činu. Možná.... kdyby hned z kraje, kdy začaly dluhy a průšvihy nechali naši sestru, aby si nesla důsledky, i kdyby znamenaly soud, namísto toho, aby za ní vše vyžehlili, možná nemusela být ta malá holčička, se kterou jsme si povídali o svých životech realitou a ne pouze bolestnou vzpomínkou.

Z_U_Z_U


:((( Moc děkuju za příspěvek, i když je strašně smutný... K tomu už se dá sotva něco dodat... Snad jen, že přeju hodně odvahy...

Diskuse o závislosti na alkoholu probíhá na Ženě-in také ZDE.

redakce@zena-in.cz

Reklama