Dnešním ranním mottem se řídila ve svém příspěvku i Lissey. Přečtěte si, co napsala.

Láska a štěstí skutečně nejsou jen prostá slova. Určitě to už víte každá z vás, milé ženy-in. I když to všechno vím a je mi to jasné, občas nastane, aspoň u mě, totální zatmění mozku a to svoje štěstí si hloupě pošramotím. Mám za sebou několik dní rodinného neklidu. Hádky, absolutního ticha a nemluvení, fázi trucu a poslední den fázi lítosti a smutku, protože jsem to byla, ach jo!, já, kdo roztržku způsobil.

Můj partner je skvělý člověk. Jasně že má, jako každý z nás své mouchy, ale on je z nás dvou ten mírnější a já ta temperamentnější. Občas rychleji mluvím, než myslím a určitě víte, jak těžké je přiznat si chybu, uznat to, že příčina týdenního ošklivého dusna byla na mé straně.

Každou chvíli někde čtu, jak má lidstvo před sebou už jen krátkou dobu existence. Každý večer poslouchám v televizních zprávách o tragédiích a lidských neštěstích, která čekají někde za rohem. Vím, že je třeba vážit si každého dne, kdy jsou ti, kteří se mají rádi, spolu. Velmi svého manžela miluji. Několikrát v životě ukázal svým chováním a postoji to, že jsem si vybrala skutečně správného chlapa do nepohody, ale o to víc mě mrzí, když kvůli momentální špatné náladě a neschopnosti ovládnout zlost způsobím bolest jemu a pak hlavně sobě.

A tak včera večer došlo ke smíru. První podal ruku on a já se jí dychtivě a s radostí chytla. Omluvy jsou někdy málo a vyznějí jako klišé, ale lituji času, který jsme mohli prožít lépe a hlavně spolu. Promiň, Petře.

Lissey

pozn.red.: Text nebyl redakčně upraven

Děkuji Lissey za pěkný příspěvek.
Saša

Reklama