Milada Horáková během procesu„Jít k doktorovi je komplikované, musíte vyplnit žádanku a v čekárně pak strávíte celé dopoledne... Na nové rádio jsem čekala tři dny... Trpěli jsme strašně zimou...“

Ludmila Brožová-Polednová během nedávného procesuSvůj prozatím dvouměsíční život poprvé a údajně naposledy popsala pro deník Právo Ludmila Brožová-Polednová (87).
Ta byla loni odsouzena na šest let vězení za podíl na justiční vraždě Milady Horákové.

Ve vězení ji říkají babi, ale na těžce nemocnou, nemohoucí a zatrpklou důchodkyni Brožová-Polednová zrovna nevypadá. V rozhovoru dokázala popsat, jak slastný vězeňský život oproti těm, u jejichž odsouzení asistovala, má, a rovnou si postěžovat na nedostatky. O nich by se ovšem vězňům v padesátých letech ani nezdálo.

Jak tedy popisuje svůj pobyt na světě formálně nazvaný odnětí svobody na 6 let, který odpočítává od 20. března?

„...Celkem ta místnost je pěkná. Trpěli jsme strašně zimou, to vidíte na mně, já mám strašně šílený kašel. Asi po týdnu nám dali přímotop, že můžeme topit. Jenomže to má slabé jističe, a když se pere, tak tady nám vylítnou pojistky. Tak nemůžeme topit. Ale nastydlá jsem stejně,“ uvedla redaktora Práva na svůj pokoj. Na cele „sedí" ve třech. Mají štěstí, ve zbytku věznice jsou stejně velké pokoje spíše pro čtyři lidi.

„Každý pokoj má svoji koupelnu, svůj záchod, což je teda výborné. Může se jít ven, ovšem jenom tady před areál. Na to veliké prostranství, tam už se nesmí... Koupelnu máme hezkou, záchod máme hezký a můžeme to používat furt. Na to si nemůžu stěžovat, teplá voda nám teče. A to ještě máme přitopeno, a to si dovedete představit, jaké to bylo předtím - to je ledová chýše. Ale je to tak, že když přijde nějaká delegace nebo když máme návštěvy, tak se topí,“ řekla.

Horší je to podle ní s lékařským dozorem. „Tady je celkem sedm set lidí, to je hodně. Je na to jedna lékařka. Podle rozhodnutí soudního znalce mám být v neustálém dohledu lékaře. Tak se musíte, když tam chcete jít - já jsem tam šla s tím kašlem - tak musíte mít napsanou žádanku. Pak vás tam odvedou s dvaceti jinýma a zavřou vás do takové klece a tam čekáte, až na vás přijde řada. Když mě vezmou napřed, tak čekám zas, až jsou hotový ty další,“ dodala s tím, v čekárně stráví i celé dopoledne.

Hlavní zábava Brožové-Polednové je poslouchání rádia. „Nějak se mi rozbila sluchátka a rádio taky. Ale to na mě byli třeba slušní i někteří doktoři na Pankráci, protože to trvá tři neděle, než vám dají nějaký rádio. Takže jsem ho dostala. No, vždyť vy mě slyšíte, já nemlčím. Tak jsem si s nimi chvíli nadávala, že mně to rádio dali asi za tři dny. Jinak to prý trvá ty tři neděle,“ řekla. Kromě poslouchání rádia se chodí procházet. Avšak omezeně. Kvůli zdravotním potížím, díky nimž by „...mohla spadnout na hubu...“ Číst nemůže, nečte už pět let kvůli špatnému zraku. A kvůli němu nemůže ani vykonávat žádnou práci ve vězení.

O jídlo se jí postarají spoluvězeňkyně, nosí jej pro babi z jídelny. „Máme tady docela hezkou klubovnu, tak obědváme tam, ale třeba večeříme tady,“ poznamenala. „Jídlo, to jde jakž takž. Podle toho. Je toho dost. Holky mají málo a těm dáváme rohlíky a chleba a tak. Jinak děvčata, když já neměla ani korunu, tak mně vařila kafe ze svého. No, teď už mám. Ale stejně mi všechno dávají,“ dodala.

Na televizi se může dívat od rána do večera, tedy do jedenácti hodin, kdy se na všech celách zhasíná. Budíček je ráno v šest. „...(v šest) musíme být na place a do sedmi čekáme na jídlo. Usteleme si, povídáme...“ uvedla.

A návštěvy a telefonáty? „Návštěvy jsou povoleny jednou za měsíc. Ono to je taky směšné - než tam dojdeme, musíme se svléknout do naha, a když jdeme odtamtud, opět se musíme svléknout donaha,“ přiznala pocit ponížení. „Mám povolení každý čtvrtek v 16.30 telefonovat. Když chci volat domů, musím mít telefonní kartu, ale tu nesmím mít u sebe. A musím mít pokaždé povolení, dát to někde schválit a pak teprve volat. A to si to všechno ještě natáčejí,“ postěžovala si ještě.

Paní Brožová-Polednová, buďte ráda, že jste neseděla v padesátých letech! Tohle by vás čekalo:

Dagmar Šimková před zatčenímOtřesné podmínky ve vězení popisuje Dagmar Šimková, která byla jako „buržoazní živel" zatčena v roce 1952. Vězení opustila v sedmatřiceti.

Atraktivní a inteligentní dívka s nevhodnými názory pro tu dobu byla z rodiny bohatého bankéře. Vyrůstala v rodinné vile v Písku. Pamětníci na ni vzpomínají jako na neustále opálenou, s dlouhými tmavými vlasy - a nezbytnou cigaretou, až exoticky krásnou.

Kamarádila se s rebely, a to jí režim nezapomněl. „Jen se dobře rozhlédni, kurvo reakcionářská! V životě se sem už nevrátíš,“ slíbil jí mladý esenbák, když ji zatýkal. A obvinění? Rozšiřovala letáky a malovala posměšné plakáty. Ty u ní skutečně byly nalezeny.

Vězenkyně Dagmar ŠimkováNa vězení vzpomíná ona i její spoluvězeňkyně z hořkými pocity. Vězeňské cely byly spíše kobky, kde přebývalo dvakrát více žen, než pro kolik byly určené. Do temné plesnivé místnosti byly ženy zavírány úplně nahé a dostávaly minimum jídla.

O skutečné ponížení nebyla nouze. „Nedostávaly se například žádné hygienické potřeby ani menstruační vložky. Krev stékala po nohou, dozorci se smáli. Když bylo nejhůř, roztrhaly jsme prostěradlo a hadříky použily místo vložek, za což však okamžitě následoval trest.“

Co říkáte na podmínky „babi“ Polednové-Brožové, která byla odsouzena za podíl na justiční vraždě?

Reklama