Je to trochu jako příběh z filmového dramatu. Ale tak si ve skutečnosti připadá čtyřiatřicetiletá Ilona už několik let. Od té doby, co se před dvanácti lety rozešla se Slávkem.

Věříte v něco jako osud nebo znamení? Myslíte, že se něco může stát, když vám to někdo předpoví? Já sama nevím, nemám v tom jasno, ani jsem nikdy takovou věc nezažila. Ale připouštím, že existuje „cosi“ mezi nebem a Zemí, co nejde vysvětlit.

Ilona věří pověrám a kletbám. A má to v hlavě čím dál tím víc. Je jí třicet čtyři let, osm let je vdaná a strašně by chtěla dítě. Ale pořád ho nemá. „To je určitě tím, že mě ta baba proklela. Poslední dobou na to pořád myslím. Co když se opravdu něco takového může stát?“

Abyste rozuměli, Ilona začala ve svých čtrnácti letech chodit se Slávkem. A vydrželo jim to osm let, žili si poklidný, i když ne moc vzrušující život. Slávek požádal Ilonu o ruku, začala se chystat svatba, zbýval do ní měsíc, ženich si koupil oblek i prstýnky... A Ilona svatbu zrušila, protože se mezitím seznámila se Štěpánem a rozhodla se, že se Slávkem žít nechce.

Tohle se ti jednou vrátí

tchýně„Rozhodla jsem se během minuty, že chci svůj život změnit. Slávek je hodný člověk, ale byla s ním trochu nuda, prostě jsem se zamilovala do jiného. To se přece může stát každému, ne? Když jsem to šla oznámit jeho mámě a omluvit se jí, samozřejmě jsem nečekala, že bude nadšená. A bylo to drsné - křičela na mě, sprostě nadávala, vyčítala, hrozila... A pak řekla tu větu, která mi dodneška zní v uších: Proklínám tě, tohle se ti jednou vrátí, spokojená nebudeš, to si piš! S brekem jsem odešla, sbalila si pár věcí a vrátila se domů k našim. No a pak jsem začala žít se Štěpánem, po dvou letech jsme se vzali, teď už budeme slavit desetileté výročí. Pořád si hodně rozumíme, máme se rádi, všechno je v pohodě. Až na dítě...

Dva roky po svatbě jsme ještě dítě neplánovali, ale pak jsme začali a od té doby se o něj snažíme. Marně, nic nevychází. Nejdřív jsem brala různé podpůrné vitaminy a léky, doktoři mě prohlíželi několikrát, byla jsem i na operaci kvůli srůstům. Bohužel manžel má špatný stav spermií, takže nám posléze řekli, že normálně asi neotěhotním, že budeme muset zkusit umělé oplodnění. To jsme zkoušeli už třikrát. Teprve potřetí jsem otěhotněla, jenže... V pátém měsíci, když už jsem doufala, že jsem přežila to nejrizikovější období, se dítě přestalo vyvíjet. A tak jsme o něj přišli. A já jsem začala naplno věřit té kletbě - tohle se ti jednou vrátí...

Teď mám z toho skoro deprese a snažím se na to nemyslet, ale stejně mám touhu po dítěti v mozku. Nejhorší je, že jsem nedávno potkala Slávka, vezl kočárek, vedle něj mladá maminka a asi tříletý chlapeček. Hned mě napadlo: kdybys s ním zůstala, možná už bys dítě měla... Nelituju toho, že s ním nejsem, miluju Štěpána a pořád máme hezký život. Ale bez dítěte to není ono, pořád to mám v hlavě. Moc bych ho chtěla. Nevím, jestli se ho někdy dočkám.“

Další články v našem magazínu:

Reklama