Reklama

Když mě bylo 10let a mému bratrovi 7let zemřel nám táta. Po jeho smrti se naše máma vzdala dědictví, a  to poloviny baráku a nechala ho tudíž bratrovi a mě.

Vše bylo Ok, žádně hádky, nic, prostě idyla. Když pak zemřel náš děda, tátuv táta, který bydlel v druhé polovině baráku, tak vše začalo.

Jeho druhý syn viděl jen peníze a nic víc, a tak bez našeho souhlasu šel na realitku s prodejem poloviny domu. Ale aby z toho vytěžil co nejvíc, tak přišel s tím, abychom mu prodalyii tu druhou polovinu, že se nemovitost bude lépe prodávat. To je sice pravda, ale nechtěla jsem se vzdát něčeho, co jsem měla po mém tátovi. A protože já už jsem měla vážný vztah a zanedlouho mi bylo 18 let, tak moje máma a nyní můj manžel, si vzali hypotéku a odkoupily dědovu půlku. Ze začátku vše klapalo jako v pohádce, až jsme se všichni divili. Ale po dvou letech začaly problémy.

Máma sem tam nezaplatila svou splátku a když jsem se to dozvěděla vždy jsem jí kryla a uhradila ji, aby se to manžel nedozvěděl. Jenže pak jsem měla víc a víc starostí a najednou jsem se dozvěděla, že vznikl velký dluh na jejím splácení, a to už jsem před mužem neutajila. Začaly hádky, no hrůza, byla jsem zoufalá, ale nezbylo, než za mámu všechno zaplatit. Navíc jsem se dozvěděla, že jsem těhotná. Kvůli mámě nám vznikla taková finanční nouze, že jsme se skoro ocitli bez domova.

Opět to bylo vše ideální, až na to že, manžel už mojí mámu nemohl skoro ani vidět a není divu. Jenže jsem si říkala, vždyť je to moje máma, tak jsem jí bránila strašně dlouho, vše jsem v sobě dusila, nikomu se nesvěřila a snažila se rozptýlit s naší malou holčičkou. Jenže když člověk nese sebou takové břemeno, nedá se to vydržet. A tak začaly hádky s manželem a věčný strachování jestli máma donese peníze, nebo jestli to budeme platit opět my.

Jenže minulý rok jsem se už sesypala, a to zrovna u mé milované babičky, když mi zrovna manžel volal, zda jsem peníze poslala a zda máma zaplatila. A tak jsme se rozhodli že tomu musíme jednou provždy udělat konec, jinak bych se naprosto zbláznila.

Vše jsem mu řekla, kolik let jsem v sobě tohle dusila, a tak jsme začali jednat. Rozhodli jsme se, že naší polovinu baráku prodáme, zaplatíme matčiny dluhy a odstěhujeme se. Jenže máma začala dělat problémy, vyčítá nám, co vše pro nás udělala a my se takto odvděčíme. Teď už je to přes 3 měsíce, co spolu nemluvíme a musím říct, že se těším, až se odsud dostaneme, budeme se moct znovu pořádně nadechnout a žít spokojeným životem.

Teď už vím, jakou jsme tenkrát udělali strašlivou chybu, že jsme vůbec na něco takového neměli přistupovat. Nepřála bych to nikomu .Vlastní máma zníčí celou  svou rodinu a je jí to jedno.Lucie

Pozn. red.: Text nebyl redakčně upraven.


Lucinko, tvoje maminka mi zase jako takový darebák nepřipadá, ale možná nejsou v příběhu podrobnosti. Simona

A co vy ostatní dědičky? Jaké máte zážitky s pozůstalostí? Dědily jste? Udělalo vám to radost, nebo spíše přineslo starosti? Zdědily jste něco legračního? Nečekaného? Zoufalého? Napište nám své příběhy, ve kterých hraje dědictví hlavní roli! Těšíme se na adrese:

redakce@zena-in.cz