„Byla jsem vychována v rodině, kde mi rodiče od dětství vtloukali do hlavy, že si mám vážit všeho, co mi život přináší, že mě nemá pálit dobré bydlo a že riskovat znamená zbytečně ztrácet,“ vzpomíná Iveta, která už dávno žije sama, přesto se rad rodičů drží zuby nehty.

Iveta se od rodičů odstěhovala kvůli vysoké škole hned po maturitě a postavila se na vlastní nohy. Ti ji ale podporovali při každém jejím kroku. Jak materiálně, tak i finančně. „Jsem šťastná, že mám rodiče, kteří za mnou stojí ve všem, ale je pravda, že mě jedno nenaučili – nebát se neznáma a jít si za svými sny, přestože se mohou zdát trochu nereálné.“

„Teď, když mi je už přes třicet let, si občas kvůli tomu připadám bezradná,“ přiznává Iveta a dodává: „Vždy jsem vlastně dělala jen to, co mi přišlo do cesty. Na vysokou jsem se dostala na průměr, a tak jsem nikdy nemusela čelit nepříjemnému stresu z toho, zdali mě přijmou či nikoliv. Po státnicích jsem nastoupila k tátovi do firmy. Byla to jistota. A bydlím v bytě, který jsem zdědila po babičce. Všechno se mi v životě děje velmi jednoduše. Bez stresu, nervů a špatných myšlenek.“

Iveta ale přiznala, že už se teď vlastně bojí, že by mohla něco ztratit nebo někde a v něčem neuspět. „Docela by mě lákalo začít podnikat, ale mám natolik velký strach z toho, že by moje značka nebyla úspěšná a zboží se neprodávalo, že tento nápad raději zase odložím. Stejně tak nehodlám riskovat to, že bych sama oslovila muže, který se mi líbí. Představa, že by mě odmítnul, je pro mě nepředstavitelná a nesmírně potupná. A tak, jestli s někým mám být, určitě to přijde samo...“

Jak by se měl tedy člověk zachovat? Riskovat? Občas vyjít ze své komfortní zóny? Anebo se podobně jako Iveta držet toho, co mu život sám dává a vyhýbat se všem nepříjemnostem?

Také si přečtěte:

Reklama