Jedna má známá, zatím svobodná a bezdětná, prodává potraviny v malém městečku, kde si všichni vidí pomalu do talíře. Nedávno se mi, když jsme se po x měsících zase sešly na kafi, přiznala k tomu, že na sobě pociťuje známý syndrom vyhoření. Předesílám, že je jí třicet let, práci si vybrala sama a je to tvor přemýšlivý, který má rád lidi a dokáže se do jejich problémů vcítit.
Je schopna přenést na lidi dobrou náladu, ale zrovna tak se snadno nechá nakazit tou špatnou. Napadlo mne, že by možná nebylo od věci, kdybychom my zákazníci vnímali naše protějšky u pokladen či za pultem trochu jinak. Ne jako sluhy, ale jako lidi, kteří mají své problémy, starosti, neřesti.

"Je to monotónní práce a stejně ji nikdo pořádně nedocení," posteskla si Eva. "Vím, že jsou lidi, kterým se nezavděčíme, ani když máme naprosto čerstvé zboží a všechno je akorát. Připadá mi, že mnozí mají doma problémy a hojí si je na prodavačce. Sekýrují. Ale ne všichni. Jsou naopak zákazníci, na které se už od rána těším, až přijdou, promluvit si s nimi je přímo balzám na duši. Dvě jsou už staré ženské, ale takové pohodářky, že si říkám: takhle bych jednou chtěla vypadat, až budu v jejich věku. Samá legrácka, jsou shovívavé, asi zažily v životě horší věci než to, že si místo jednoho druhu salámu, který zrovna nemáme, musí vybrat jiný."

Ovšem podle Evy je právě každodenní kontakt s lidmi za určitých okolností tou nejstinnější stránkou věci. "Když jsem se rozešla s chlapem, vlastně spíš bych měla říci, že on se mnou, tak to bylo peklo," přiznala Eva. "Vybalovala jsem zboží, byla jsem v podřepu, přemýšlela jsem o tom, co se mezi námi stalo, jak dál, a proč se to vlastně stalo. Najednou mi někdo zaťukal na rameno. Doufala jsem, že je to Standa. Nebyl. Místo něj tam trčel nějaký nervózní zákazník a chtěl vědět, kdy budou čerstvé kvasnice. To se mi stávalo mockrát. Příšerné. To zklamání, kdy čekáš, že přijde někdo jiný. A on je to zákazník."

Právě dotyky dělají Evě velké problémy. "Každý máme nějakou tu svoji zónu, prostě kruh, kam ty cizí lidi nepouštíme," vysvětlila. "A já, když jsem se v patnácti rozhodovala, co dál, jsem tohle prostě nedomyslela. Vadí mi, když se na mne lidé tlačí nebo na mne sahají. Prostě to považuji za důvěrnosti. Nejsem familiérní typ."

Možná vám tu vykresluji Evu jako fajnovku, které poradíte, aby šla dělat něco jiného, když jí vadí to či ono. Jenže ono je to těžké, hledat práci jinde, když není vyučená, dělá si při zaměstnání školu a má tak malý plat, že by si podnájem ve velkém městě mohla jen těžko dovolit. Tím se nikoho nezastávám.
Spíš jsem si uvědomila, jak některé detaily v mládí vůbec nedomyslíme, když si vybíráme práci. Koho by v patnácti napadlo, že mu budou o patnáct let později dotyky cizích lidí proti srsti, i když je má rád...

 

Reklama