Je samozřejmě jasné, že lhát se nemá, ale... vysvětlujte to šestiletému dítěti. To byl můj případ. Bylo mi šest pryč, právě jsem končila 1. třídu základky, když se mi narodil bráška. Do té doby jsem byla středem pozornosti já a najednou se vše točilo kolem mrňouse, který stále jen řval. Nikdo na mě neměl chvilku a já se rozhodla, že to tak nenechám. Vzala jsem jeden z výkresů ze školy a na čistou stranu jsem kostrbatě napsala - PRODÁ SE UŘVANEJ PRCEK - JEN DO DOBRÝ RODINY! Samozřejmě, že jsem zapomněla napsat jméno i adresu. Toto oznámení jsem vylepila na zábradlí u konzumu v našem městečku. S krásným pocitem jsem odkráčela si hrát s kamarádkou. Večer mě doma čekalo ale pěkné pozdvižení. Táta se na mě mračil, mamka plakala a bráška taky. V tom jsem uviděla v tátově ruce moje oznámení. Viděla jsem, kolik uhodilo, ale srdnatě jsem zapírala, vztekala se a stále dokolečka prohlašovala, že o tom nic nevím. A víte, co mě usvědčilo? Pod namalovaným obrázkem bylo napsáno mé jméno a třída. Tenkrát jsem měla opravdu strach, že mi táta nařeže. Vzal mě stranou a domlouval mi. Vysvětlil mi, že můj malý bráška je ještě maličký, že potřebuje naši pomoc, a tím táta myslel i tu moji, a že mamince hodně usnadním práci. Určitě to v mé malé hlavičce zašrotovalo a já se omluvila jak mamince, tátovi, ale hlavně bráškovi, a od té doby byla ze mě docela dobrá chůva.
Januše.
Milá Januše,
děkuji za roztomilou ukázku dětského lhaní... je dobře, že se výprask nekonal, protože sami rodiče tak trochu mohli za vaši žárlivost a pocit odcizení.
Reklama