Jsou opět tady - Velikonoce. Slavíme je každé jaro, někdy dříve a někdy později. Původně šlo o pohanské vítání jara, později o židovský svátek Pesah, který symbolizoval odchod Židů z Egypta. Dnes jde o svátek křesťanský, který by měl sloužit k rozjímání a úvahám o ukřižování Ježíše Krista.

Velikonocím předchází čtyřicetidenní půst, začínající letos ve středu 25. února. Že jste jej nedrželi? Nejste asi jediní, přesněji, určitě je spousta lidí, kteří necítí potřebu dodržovat tento zvyk. Ani další významné dny, jako jsou jednotlivé neděle postního období, už nemají tu váhu, jakou měly za časů našich babiček. Jen snad vynášení Moreny se zachovalo.

Dnešní Velikonoce také pramálo připomínají ty svátky, které každý prožíval v pokoře a rozjímání. Mezi zvyky, které se zachovaly, patří hlavně pomlázka a barvení vajíček.

Odkdy je vlastně barvíme? Lidová legenda říká, že od té doby, kdy chodil Kristus Pán po světě se sv. Petrem. Když chtěli v jednom stavení kousek chleba, zjistila hospodyně, že jim nemá co nabídnout. Vyšla na dvorek a našla čerstvě snesené vajíčko. To jediné vajíčko upekla v popelu a nabídla pocestným. Když pak chtěla uklidit skořápky, zjistila, že se proměnily ve zlato. Z vděčnosti začala poté vajíčka barvit a rozdávat pocestným.

Ve skutečnosti je ovšem zvyk barvení vajec mnohem starší - na oslavu jarní rovnodennosti byl doložen už ve starém Egyptě a jedno z nejstarších vajec se datuje kolem roku 2300 př. n. l.

Kdo tehdy vajíčka naděloval, nevíme. Víme ovšem, kdo je naděluje dnes. Zajíček, kdo jiný!

Zajíček, upalující ze zahrádky do lesa, je pro spoustu dnešních dětí nezbytným doplňkem Červeného pondělí. Z hlediska církevního má zajíček svoje opodstatnění: vždycky se objevoval jako „stvoření maličké na zemi a moudřejší nad mudrce“. Bral na sebe podobu bílého zajíce u nohou Panny Marie jako symbol vítězství čistoty nad tělesným pokušením.

V předkřesťanských dobách na tom byl zajíc ještě lépe - u Aztéků byl považován za mýtického předka a stvořitele. Pro Egypťany pak byl symbolem zmrtvýchvstání boha Osirise a dokonce se objevil i na mincích v době římského císaře Hadriána.

Kde se ale dostal zajíc k vejci? Pravděpodobně v Německu, kde bývalo zvykem péct chléb ve tvaru zajíce s otvorem, do kterého se vložilo obarvené vejce. Tak vznikla představa, že obarvená vajíčka nosí zajíci. V některých zemích dokonce dávají za okno kousek salátu, jen aby zajíček jejich dům nevynechal.

Existuje ovšem i mnohem prozaičtější vysvětlení toho, proč by měl vajíčka ukrývat v domácnosti právě zajíček. O Velikonocích by měl každý dostat výslužku (pomlázku), aby jej "nepokakal beránek". Protože ale velmi malé děti nechodí po pomlázce samotné, dostávaly dárky hned po probuzení ve formě překvapení, často ukrytého na zahrádce. Pak se zajíc, upalující ze všech sil ze zahrádky, kde tajně okusoval čerstvou trávu nebo sazeničky, hodil jako kamufláž pro dospělé. Ti měli na koho svést náhlé objevení se vajíček (v dnešní době čokoládových) - proč by zajíc tak utíkal, kdyby nedělal nic tajného? Dítě bylo spokojené a zajíc mohl přemýšlet, proč jej děti malují s nůší na zádech.

Ne všude jsou ovšem odkázáni na malé hnědé ušáky. V Austrálii nosí velikonoční vajíčka zvířátko „Bilby“ - odborně řečeno bandikut králíkovitý. Vzhledem k tomu, že na rozdíl od našeho zajíce se řadí mezi vačnatce, má značnou výhodu v tom, že nepotřebuje nůši. Vypadá ovšem velmi zajímavě, jak se můžete podívat na stránkách Plants and Animals

 
Reklama