Reklama

Většina z nás se těší na poslední dubnový večer, kdy se sejdeme u ohně s přáteli, opečeme buřty a spálíme hadrovou figurínu čarodějnice. Málokdo už ale ví, jaké mají „Čarodějnice“ vlastně historické kořeny a jaké pověry a tradice se k tomuto datu původně vztahovaly.

Filipojakubská noc (nebo-li Valpuržina) je významná přechodem k máji jako vstupu do faktického letního slunovratu. I když letos připadá na 3. května, většina lidí slaví „Čarodějnice“ stejně 30. dubna. K předvečeru křesťanského svátku svatých Filipa a Jakuba se váže řada zvyků a symbolických činností.

Některé mají zcela praktický účel – například jarní úklid, jiné patří k vítání jara – stavění májí, zdobení domů zelenými haluzkami. Specifikem této noci jsou také praktiky směřující proti čarodějnicím a zlým, nečistým silám, aby nepronikly do světa lidí a neškodily jim.

Prapůvodními zakladateli tradice jsou Keltové. Ti poslední dubnový den zapalovali ohně. Podle nich dostal tento svátek název Beltine – zářící oheň.

V ten den se vymetala nečistota z chlévů a z obydlí, vyklizené prostory se zdobily zelenými haluzemi, pokud možno pichlavými, zabraňujícími vstupu nečistých sil. Stavěly se máje na návsi i před domy pod okny nebo na dvoře a po západu slunce se pálily čarodějnice. Říkalo se, že vůdce temna, ďábel, může uplatňovat svou moc na zemi prostřednictvím čarodějnic. Za spojenectví s ním lidé často podezřívali zejména staré ženy.

Velmi starou historii má také zvyk pálení ohňů. V předvečer ohňových slavností obcházela mládež jedno hospodářství po druhém a sbírala dřevo. Na oheň bylo třeba shromáždit devět druhů dřeva a nikdy nesměl chybět jalovec. Hranici s panákem, znázorňujícím čarodějnici, zapaloval vždy muž, který se poslední ve vsi oženil. Aby se vesnici vyhnul požár, muselo kolem ní zaplát sedm ohňů. Od dohořívajících polen se pak zapalovaly pochodně, se kterými lidé chodili do okolních polí a luk. Tam s pochodněmi tančili a zpívali, aby zahnali nečisté síly.

Před „uhranutím“ čarodějnicemi se venkované bránili různými praktikami. Před vrata domu i chléva se například položily narýpané drny. Dříve než mohla čarodějnice vstoupit do stavení, musela všechna stébla přepočítat, což jí trvalo až do rána, kdy její zlá moc pominula. Domy se kropily svěcenou vodou, před vrata se zapichovaly pruty a pichlavé trní, aby se čarodějnice poranila. Mládenci také na zahnání čarodějnic práskali bičem nebo stříleli z pušek.

Byla to noc, kdy se sbírají léčivé byliny, zejména jitrocel. Říkalo se také, že této noci se otevírá země a vydává své poklady. Bylo však nutné mít při sobě květ kapradí, svěcenou křídu nebo hostii.

V první májovou neděli potom chodili mládenci s hudbou, zastavovali se u májek, kde bývali obdarováni. Zpravidla se i tancovalo.

Znakem, který nejvíce reprezentuje magii, je pentagram. Jedná se o pěticípou nevyplněnou hvězdu, jejíž jednotlivé strany se navzájem prolínají. Symbolizuje „pět údů člověka“ (dvě ruce, dvě nohy a hlava). Označuje také mystický pátý element akášu (vedle ohně, země, vzduchu a vody). Pentagram postavený na jeden vrchol je známý jako symbol, který (zne)užívá černá magie, původně ovšem značil vyšší stupeň zasvěcení.

Čaroděj nebo čarodějnice pracuje v magickém kruhu se čtyřmi základními magickými nástroji, které jsou pozemským zobrazením jednotlivých prvků: dýka nebo meč symbolizuje oheň, pentagram zemi, pohár vodu a hůlka vzduch. Nástroje se označí vyrytím příslušných pečetí nebo run a zasvětí se příslušnému prvku. Dýka plameni svíčky, pentagram soli, pohár vodě a hůlka kadidlu. Čaroděj se poté obrací na příslušnou bohyni nebo boha, kterého vzývá.

Zdroj: Encyklopedia Magica

Další informace najdete v příbuzném článku: Upalte si svou čarodějnici!