Proč strkají hlavu, ruce a otázky tam, kde by je mít neměly? Proč se mezi sebou perou, hádají? Proč kňourají, vztekají se, provokují, odmlouvají a dělají všude takový čurbes? Proč máme jako rodiče nutkavý pocit, že nás naše děti chtějí zničit? Proč ty naše děti tolik zlobí?

„Zlobí, protože mají neuspokojené potřeby,“ odtuší psycholog od stolu a nám sklapne čelist. Před očima naskočí otazníky a z fleku a od boku bychom mohli sázet důkazy, jak ty naše mají co jíst, jak chodí oblečené, hrají si s hračkami, které si přály mít. A doma je teplo, a když se zhasne, i čisto. Tak o jaké neuspokojené potřeby sakra jde?!

děti

Jde o zvláštní potřeby... Zvedla jsem oči ke staré paní, se kterou jsem sdílela lavičku v parku, kde jsem čekala na maminku. „Povím vám příběh, jestli máte chvilku času,“ řekla s úsměvem, který nikam nespěchá. Kývla jsem i přesto, že jsem v hlavě měla milión malých výčitek, co všechno by se dalo stihnout místo vysedávání na lavičce.

A tak jsem se prostřednictvím jejího povídání přesunula do roku 1945, kdy skončila druhá světová válka a Evropa ležela v troskách. Jedním z četných problémů, které bylo nutné vyřešit, byla péče o sirotky, jejichž rodiče ve válce zahynuli, nebo byli od svých dětí trvale odloučeni. Paní mi vyprávěla o lékaři, který cestoval Evropou a snažil se prozkoumat, jak by se sirotkům dalo nejlépe pomoci. Za svého putování viděl mnoho extrémů. Polní nemocnice, kde děti byly uloženy v postýlkách z nerez oceli, všude vládla dokonalá hygiena a čistota, zdravotní sestry dětem v pravidelných intervalech podávaly dětem mléčnou výživu, která měla vědecky patřičně prozkoumané složení.

Na druhé straně do odlehlé horské vesnice přivezlo nákladní auto půl tuctu plačících nemluvňat a řidič vesničany požádal, jestli by se o děti nepostarali. Obklopeny dalšími dětmi, psy, kozami a v náručí vesnických žen, pily tyto děti kozí mléko, a později jedli všichni svorně z jedné společné mísy.

V té poválečné době vládly po celé Evropě epidemie úplavice a chřipek a mnoho lidí, tedy i dětí umíralo. Tento lékař cestovatel a průzkumník překvapivě zjistil, že děti v drsných vesnických podmínkách prospívaly daleko lépe než ty děti, které měly, dá se říci vědeckou péči v nemocnicích!

„Tento lékař objevil něco, co staré moudré ženy věděly už dávno, ale zřejmě jim nikdo nenaslouchal,“ vrátila mě do reality lavičky v parku, moje vypravěčka. „Ten lékař zjistil, že děti potřebují k životu lásku,“ dodala.

A já jsem si zase jednou uvědomila, že všechny problémy jsou ve své podstatě malicherné a složitějšími si je děláme sami.

Tak už víte, proč naše děti zlobí, a co ve skutečnosti chtějí? Je to levnější než videohry a sladší (a zdravější) než zmrzlina…

Inspirováno knihou Proč jsou šťastné děti šťastné (autor Steve Biddulph, nakladatelství Portál).

„Zatímco my se snažíme děti poučit o všech životních záhadách, děti nás učí, co vlastně znamená život.“ (Angela Schwidtová) 

Reklama