Ahojky,

naprosto přesně si vybavuji, co jsem 11.9.2001 dělala. Týden před tímto datem jsem nastoupila do svého prvního zaměstnání. Bydlela jsem v podkrovním pokojíku ještě se dvěma holkama. Odpoledne jsme přišly z práce a přítel mi volal, abych si zapla televizi. Měla jsem takovou malou přenosnou černobílou. Jen mi řekl, že letadla nalétla do dvojčat. Pořád mi to nějak nedocházelo...

Postavily jsme s holkama televizi na postel a naladily zprávy. A pak už jsme jen koukaly, s pusama dokořán, se smíšenými pocity. To přece nemůže být doopravdy!!! Ale bylo, bohužel :-(

Pracovala jsem v léčebně dlouhodobě nemocných. Téma rozhovorů s klienty bylo jasné - někteří nadávali, jiní se báli, nikdo tomu pořád nechtěl věřit. Proč to ti lidé vlastně dělají?

Vybavuji si paní, ze které vždy čišela pohoda a klid. Byla věřící. Když viděla reportáže z New Yorku, řekla, že už další válku zažít nechce a že je čas na to, aby odešla. Prostě se rozhodla zemřít. V klidu, v tichosti. Ta paní opravdu za pár dní zemřela, přestože na tom nebyla po zdravotní stránce špatně. Jen prostě nechtěla být u toho, u těch nesmyslných konfliktů, plných zloby a nenávisti.

Sepy 


Děkujeme za pěkný i když smutný příběh...

Jak jste na útoky z jedenáctého září reagovaly Vy, ženy-in? A jak Vaši blízcí? A co teď? Zapomněly jste už? Nebo ne?

Napište nám na redakce@zena-in.cz!

Reklama