Uplynulý víkend patřil hřbitovům. Byly plné návštěvníků, ať už jednotlivců, nebo rodin s dětmi. Někteří přišli z povinnosti, jiní chodí pravidelně. Jako rodina s dětmi, která stála kousek ode mě.

gravePrávě jsem zapalovala svíčku, když se kousek ode mě ozvalo dětským hláskem: „Mami, proč tady stojíme tak dlouho?“ Zhruba šestiletý chlapec tahal za rukáv svoji maminku a chtěl už jít domů. Možná mu byla zima, ale spíš ho to na hřbitově nebavilo. Spolu s nimi stál u hrobu tatínek a na rukou držel asi dvouletou holčičku. Té zářily očička z všudypřítomných zapálených svíček a návštěva hřbitova, v teplé náruči tatínka, jí očividně nevadila.

Bratr však už začínal být nerudný a svůj dotaz opakoval čím dál častěji. Čekala jsem, že rodiče rychle odbudou položení věnců, zapálí svíčky a pomažou s dětmi domů. To jsem se ale spletla, podotýkám, mile spletla.

Maminka vzala svého syna za ruku, tatínek postavil holčičku na zem, a byť z toho ještě neměla rozum, začali oběma svým dětem ukazovat fotografie na náhrobcích, že tam spinká dědeček a babička jejich maminky, a že tak jako oni mají dědečka a babičku, tak je měla i jejich maminka. Na náhrobku bylo více fotografií a synek se najednou začal zajímat, kdo jsou ti ostatní lidé, co tam spinkají, a proč tam vlastně spinkají, a jestli jim není zima. Prostě takové ty nevinné dětské otázky.

Oba rodiče byli nesmírně trpěliví a vše se jim snažili v rámci možností vysvětlit. Poté společně zapálili ještě další svíčky a chvilku postáli. Při odchodu se ten malý chlapec najednou zeptal: „A kdy sem zase půjdeme? Už zítra? Aby tu nebylo babičce smutno.“

Myslím, že tato krásná mladá rodina nevzpomíná na své zesnulé jen o Dušičkách. Věřím, že se tu s nimi setkám i kdykoliv jindy. Ráda bych.

Čtěte také:

 

Reklama