Říká se, že opakování je matka moudrosti. Jenže láska nám nasadí růžové brýle a skrze ně si jakákoliv moudra na nějaký čas klidně mohou trhnout nohou. Do bolestného procitnutí na nás zkrátka nic neplatí. Jsme zkrátka nepoučitelní a zas a znovu jdeme do vztahů, které nás ničí. Kdo za to může? Model, který jsme zažili v dětství a odkoukali od našich rodičů? A hlavně, jak z toho začarovaného kruhu ven, existuje cesta?

 „Podobný dotaz bude trápit především ty, jimž se vztahy opakovaně bortí a na vině je dle nich vždy „ten druhý“. Pravdou je, že původní rodina hraje při partnerských volbách značnou roli. Nikoli náhodou se jí říká rodina orientační. Poskytuje nám představu o rozdělení rolí, v lepším případě může sloužit jako model k nápodobě, v horším jako odstrašující příklad. Vyrůstáme-li v rodině harmonické, pak nám rodič opačného pohlaví poskytuje představu o žádoucích vlastnostech budoucího partnera,“ říká psycholog Petr Šmolka.

love

Ne vždy se však poštěstí vyrůstat v rodině harmonicky laděné. A zažitý rodičovský model slouží jako příklad toho, čemu bychom se určitě chtěli vyhnout.

„Potom ale není žádnou výjimkou, „vyhýbáme-li se až příliš velkým obloukem. Nechceme partnera, který by byl tak despotický jako náš otec a vybereme si cosi, co nám připadá jako beztvará améba. Vadí nám matčiny hysterické projevy, a tak si zvolíme partnerku, z níž abychom projevy emocí páčili heverem. Trpíme-li jako ženy „syndromem sester červeného kříže“, pak potřebujeme partnera, o něhož se budeme moci starat, a tak se vedle nás opakovaně „vylíhne“ alkoholik,“ konstatuje doktor Šmolka.

Pohled do zrcadla bolestivě prozradí, že „odříkaného chleba největší krajíc.“ Stejná gesta, tytéž reakce a také tak (ne)nápadně ustupující kouty. Prr! Není možné ze všech vztahových příkoří obvinit nebohé rodiče. Co dalšího hraje v roli ve vztahovém klopýtání? Zeptali jsme se doktora Šmolky: „Velkou roli hrají i zkušenosti z předchozích vztahů. Zvláště pak ty špatné. Potom si hledáme někoho, kdo nebude jako ten předchozí. Opět s rizikem, že to přeženeme. Partner byl vztahově příliš neposedný a tak si najdeme toho, co by nezhřešil ani myšlenkou (a úspěšně se vedle něj nudíme). Partnerka trpěla onyománií (chorobnou potřebou utrácet) a tak si příště vybereme spořivou Harpagonku.“

Příkladů „proč to zas nevyšlo“ by se dala najít ještě spousta. Jenže trpělivost došla bodu varu a příště už to prostě klapnout musí. Je řešení, které by zároveň šetřilo naši opakovaně zkoušenou dušičku a věčně děravou kapsu? Doktor Šmolka ho má: „Cestou ke změně může být kumulace vlastních zkušeností, případně psychoterapie. Druhá ze zmíněných možností neleze zpravidla tolik do peněz!“

Reklama