...napsala mi moje kamarádka na závěr svého smutného e-mailu. Včera omylem přejela svého kocourka, který jí skočil přímo pod kola. Chtěla mi to říct osobně, ale nevydržela to. Její smutek ze smrti kocourka je příliš velký.

Hm, holka, tak to máme fakt „vydařený“ týden. Já jsem se v sobotu „zrakvila“ na koni, takže na něj nesmím nejmíň měsíc pomyslet, natož sednout. Natrhla jsem si příčné vazy v koleni a musím nosit ortézu a pohybovat se co nejméně o francouzských holích.

Paní doktorka kdysi na koni jezdila a byla nekompromisní. Jestli chci dát nohu do pořádku, musí být co nejdéle v naprostém klidu. Dá se to vůbec vydržet?

Ale když si vzpomenu, co se stalo Gábině, říkám si, že jsem na tom ještě dobře. Moje noha se snad uzdraví a zase si sednu na koně, ale život jejímu kocourkovi už nikdo nevrátí. Byl to takový všetečka, mazlík a vlastně ještě kotě. Naučil se chodit i k nám a bude mi hodně chybět.

n

Sama mám knedlík v krku smutkem a nevím, jak ji utěšit. Zvlášť, když vidím tuhle fotku, která je zřejmě poslední.

Gabčo, drž se!

Reklama