Bulvár

Proč se můj táta bojí letadel a tak vůbec...

 

Ráda bych vám vyprávěla příběh svého táty.


Můj táta se narodil v srpnu roku 1945. Babička ho tedy nosila pod svým srdcem ještě za války a často mi vypráví, že jako těhotná ještě spolu s prvním synem utíkali z vlaku, který bombardovali při náletu. Prý proto se můj táta bojí letadel.

Zmíněný první syn byl postižený a můj otec jakožto zdravý potomek o toho slabšího víceméně pečoval. V žádném případě nebyl nikdy středem pozornosti a lásky svých rodičů. Ale život mu dal do vínku hodně zdravého rozumu a ještě více citu.

Má maminka mně vyprávěla, že na prvním rande jí táta oznámil, že ještě musí něco zařídit. Šli do nedalekého podniku, kde vyhledali partu jakýchsi výrostků. Táta jim po chlapsku vysvětlil, že jestliže se budou ještě někdy smát jeho bráchovi, tak dostanou „přes hubu“. Nebylo pochyb, že podobné věci neřeší poprvé ani naposledy. Myslím, že to byl pro mou maminku důležitý moment.
A tak i když maminka měla již jednu dceru z nedávného nezdařeného manželství, tatínek neváhal a zanedlouho se stal jejím manželem a otcem dvou dcer. Jedné nevlastní a ta druhá maličkost jsem byla já. Strašně si přál syna. Ale má maminka mi několikrát vyprávěla, jak byla šťastná poté co mě přinesli domů. Táta je ten druh muže, který u svých dětí a teď i vnoučat dokáže prosedět celé hodiny a plně se jim věnuje.

Z období mého dětství u mne převládají vzpomínky na tátu. Vidím ho zcela zřetelně, jak stojí v zimě pod „sáňkovacím“ kopcem, podupává nohama a neustále křičí, abych brzdila. Další vzpomínka je ze zimních stadionů, kde zase stojí za mantinelem a zase křičí, abych vždy po pádu rychle vstala. Aby mi nikdo nepřejel ruce bruslemi.
V letních období mne učil stanovat, rozdělávat oheň a rybařit. Zde se zřejmě promítla jeho bývalá touha po synovi a tak jsem se stala vášnivou malou rybářkou. Dodnes toho o rybaření hodně vím a nenápadně v tom radím svému manželovi.


V těchto časech, v dobách mého skvělého dětství, se odehrával ještě jeden příběh, a to ten jeho.

Ve dnech, kdy se seznamoval s mojí maminkou, se po velmi úspěšně dostudované průmyslové škole chystal pokračovat ve studiu na škole vysoké. I přes své absolutně nestranické přesvědčení se pečlivě naučil také všechna, tehdy velice oblíbená politická témata. Také otázku tehdejších voleb, kterou si vytáhl. Přepečlivě a rozvážně podal vyčerpávající odpověď. Zkoušející se ho zeptal, jestlipak byl u nedávných posledních voleb. Táta hrdě odpověděl, že samozřejmě. Ale další otázku už odpovědět nedokázal. Otázka zněla: „ A koho ze soudruhů jste zvolil, soudruhu .......?“

Nebyl a ani nemohl být schopen odpovědět. Zkoušky neudělal a na školu ho nevzali.
A tak nastoupil do ČKD. Tehdy jsme byli jedni z mála výrobců lodních motorů a můj táta je seřizoval. Velice ho práce bavila a dodnes je schopen seřídit jakýkoli motor podle sluchu. Zakrátko se stal vyhlášeným odborníkem. ČKD tehdy vyvážela lodní motory do celého světa hlavně na tu západní stranu. A spolu s motory museli do světa také posílat odborníky, kteří se starali o servis a zaškolení kolegů ze zahraničí. A přišla situace, kterou mnozí z vás znají. „Staň se vlastníkem červené knížky a můžeš jezdit po světě a vydělávat hodně peněz“.
Tatínek nikdy nebyl aktivním bojovníkem proti komunismu, ale jeho morálka a čistá lidská duše mu nedávaly jinou volbu. Po světě nikdy necestoval a z podniku musel nakonec odejít. Poté se tedy oženil, narodila jsem se já a on se rozhodl především zabezpečit finančně svou rodinu a své děti.

Následovala řada povolání. Taxikář, automechanik, prodavač, údržbář... Nechci být konkrétní a v mnoha případech ani nevím přesně jak, ale táta vždy vydělal tolik, aby své manželce a dětem dal všechno, co potřebovaly a ještě trochu navrch.
K tomuto mám jednu silnou vzpomínku.

Šla jsem tehdy do školy Římskou ulicí na Vinohradech a proti mně na mne zdálky mával táta, který už pár dní nebyl doma. Brečel a podivně dlouho mne k sobě tisknul. Později mi bylo vysvětleno, že se vrací z výslechů ze známé Bartolomějské ulice……..

Léta plynula a k tomuto pro mne štastnému období bych chtěla ještě uvést, že jsem jako jedna z mála byla v západní Evropě v komunistických časech. Dvakrát se mým rodičům podařilo získat cestovní doložku. Naložili nás do „žigulíka“ a už jsme pádili. Zastavili jsem se také u tátova bratrance ve Švýcarsku. Po týdenní pobytu nám táta oznámil, že by byl rád, abychom tu zůstali. Spolu s mým strýcem nám vysvětlili, že je vše zařízeno a po praktické stránce není žádný problém. Bohužel. Nestalo se.

Moje maminka nedokázala snést, že by doma nechala své staré rodiče. Bylo jasné, že by je už nikdy neviděla. Zde nutno poznamenat, že možná tušila, že oba jí budou velice potřebovat při svém stáří a nemocech.

A tak jsem tedy přežívali, jak se dalo a táta jen stěží vnitřně bojoval s tehdejším režimem, který postupně ničil jeho osobnost.
Ale přišla revoluce. Táta viděl, jak se na politických postech objevují jeho známí a já nakrátko mohla v jeho očích vidět jiskru. Po čase se stal obchodním inspektorem. Po dlouhé době měl poprvé práci, kde ke své spokojenosti používal své IQ.
Po několika letech se zdálo, že by mohl být i ředitelem. Na tento post byli pouze dva kandidáti. Kromě otce to byla dáma, která v tomto podniku pracovala již pěknou řádku let, a to i před revolucí. Vždy byla na vyšších postech a o jejím vlastnictví rudé knížky nikdo nikdy nepochyboval.

Vyhrála.

Onen podnik měl před revolucí asi 300mil. aktiv a pár let po revoluci zhruba stejné množství dluhů. Příbuzní nejvýše postavených zaměstnanců podniků byli vlastníky obchodních společností se stejným předmětem podnikání. Kam se tedy tak ohromný majetek vytratil? (Pro úplnost  - nikdo z našich slavných politiků se o tento podnik nezajímá.) Při prodeji jeho budovy (možná víte, je to ta ohromná prosklená stavba v pražských Holešovicích) mého tatínka propustili. Bylo mu 55 let a obdobnou práci již nenašel. Myslím, že v té době už přestával mít zájem. Onemocněl a šel do invalidního důchodu.

V naší zemi to nefunguje. A dlouho ještě fungovat nebude a já se bojím, že se toho můj tatínek nedožije. Nedávno jsme měli nepříliš častý otevřený rozhovor o jeho životě. Téma se stočilo na rok 1968. Nakonec jsem se ho zeptala, co si myslí, že by dělal, kdyby nás tehdy nezačala okupovat vojska Varšavské smlouvy. Překvapivě dlouze se zamyslel a já zase viděla tu jeho jiskru v oku. Řekl mi, že by asi dělal u těch lodních motorů. „Víš, mne to hrozně bavilo“.
Často také říká, že by hrozně rád cestoval a vždy pozorně poslouchal, když jsem se vrátila z nějaké cesty. Teď už ale nemá sílu a všechny své peníze postupně investoval do manželství a do štěstí a spokojenosti svých dětí a vnoučat.

Víte, já myslím, že je sice hezké, že oslavujeme chartisty a bojovníky proti totalitním režimům, ale zapomíná se na to, že je veliký počet lidí v naší zemi, kterým komunismus život také zničil. Sice nebyli vězněni, ale nemohli naplnit své sny a využít svých schopností. Převážně jsou to dnešní lidé před důchodem a důchodci. A ty nikdo neoslavuje ani nepřipomíná. Nenapadá vás něco, co bychom my, kteří teď prožíváme život ve svobodě, pro ně mohli udělat?
Víte, oni stárnou tak rychle…

 

Chtěla bych touto cestou poděkovat panu Šabachovi a Hřebejkovi, kteří společnými silami vytvořili filmy, které se tímto tématem zabývají. Pelíšky jistě znáte, ale jestli jste snad ještě neviděli Pupendo, tak si jej prosím nenechte ujít. ……..  

  
   
27.05.2003 - Společnost - autor: Jindřiška Kleknerová

Komentáře:

  1. avatar
    [9] kosmokosmo [*]

    pro tatinka Jindrisky : to, ze jste nelhal a choval se jako slusny clovek se Vam vrati a jsem si jista, ze to vite

    superkarma: 0 27.05.2003, 19:05:53
  2. avatar
    [8] kosmokosmo [*]

    superkarma: 0 27.05.2003, 19:00:28
  3. avatar
    [7] Kocicka [*]

    život je kurva a nikdo se nenauci zit lepe! Proto se musi žit jak to jde!

    superkarma: 0 27.05.2003, 13:24:02
  4. avatar
    [6] Susina [*]

    Komunisti zničili i naší rodinu. Děda, původem Rakušák, dělal před válkou ředitele u Bati, uměl několik jazyků, měl jet vést továrnu do Indie. Bohužel přišla válka a děda, zarytý odpůrce jakýchkoli válek, musel narukovat do wehrmachtu. Ve válce padl. Tohle znamenalo, že babičce sebrali barák, ona i strejda (tehdy šestnáctiletý) byli nějakou dobu zavřeni, maminka (tehdy asi osmiletá) musela žít po tu dobu u příbuzných na venkově.. bohužel doba, kdy komunisti barák sebrali, nespadá do restitucí, takže si do Zlína ten krásný domek, který babička s dědou postavili, můžeme jen jezdit prohlížet.. je hodně takových osudů, jako je Jindřiščin táta a hodně se na ně zapomíná..Majucho, to je šílený, můj táta na tom byl podobně (ale nikdo nás naštěstí nemlátil), odmítl vstoupit do strany a tím se ve fabrice nestal vedoucím, ale aspoň (právě kvůli nám dětem, aby nás vzali na školu), dělal různé funkce ve vědeckotechnických společnostech a odborných komisích, jen aby svůj "nedostatek" členství nějak odčinil..

    superkarma: 0 27.05.2003, 11:31:08
  5. avatar
    [5] Veruška [*]

    Máš Jindřiško pravdu, možná, že klasické vězení by bylo lepší než tohle pomyslné, tohle vězení pod komunistickou vládou bylo na psychiku náročné. Jsem hrdá na své rodiče, nepodlehli a rudou knížku neměli.

    superkarma: 0 27.05.2003, 11:12:14
  6. avatar
    [3] Irena1 [*]

    superkarma: 0 27.05.2003, 08:56:22

Profil uživatele




Registrace nového uživatele | Zaslat heslo

Komerční tipy

Novinky

Dnešní vydání

Nové v rubrice

Nejčtenější články

Poslední komentáře

Fotogalerie

Partner rubriky

Ankety

Dětský pokoj - zařizování, rekonstrukce

Náš tip

Doporučujeme